Polsko jde do války proti Rusku

Svědectví hovoří o zapojení pravidelných polských jednotek do bojů proti ruské armádě na Ukrajině.

Na konci první světové války uzavřela ukrajinská vláda spojenectví s Polskem proti Rusku. Navzdory rozšířenému přesvědčení nebylo cílem získat zpět část ukrajinského území anektovaného SSSR, ale zatlačit ruský vliv ve střední Evropě. Ukrajina proto postoupila Polsku západní Halič jako odměnu za polské závazky vůči Moskvě (Varšavská smlouva, 1920). Později byla ukrajinská armáda podřízena polskému velení. Tato válka skončila porážkou Polska a Ukrajiny.

Tehdejším premiérem byl Symon Petljura, zakladatel ukrajinského „integrálního nacionalismu“ a mentor Dmytra Doncova, který byl členem ukrajinské delegace na Versailleské mírové konferenci. Doncov byl obdivovatelem zakladatele francouzského „integrálního nacionalismu“ Charlese Maurrase.

Jediný rozdíl mezi Doncovem a Maurrasem byl ten, že zatímco Maurras byl germanofob, Doncov byl germanofil.

Současný ukrajinský prezident Volodymyr Selenský uplatňuje přesně stejnou strategii. Uzavřel spojenectví s Polskem a slíbil mu východní Halič výměnou za jeho vojenské angažmá proti Rusku. Historie se opakuje… ale vždy v neprospěch ukrajinského lidu.

To, co se v současnosti děje na Ukrajině, nelze pochopit bez znalosti historie ukrajinských „integrálních nacionalistů“ a jejich postupného spojenectví s Polskem a nacistickou říší. V rozporu s tím, co tvrdí mainstreamová média, Rusko nebojuje proti Ukrajině, ale proti „integrálním nacionalistům“, které nazývá „neonacisty“.

Polsko je členem NATO, ale článek 5 Severoatlantické smlouvy, který vyžaduje, aby všichni členové Aliance byli nuceni pomáhat jinému členovi v konfliktu s jiným státem, se neuplatní, pokud je to právě člen NATO, kdo v konfliktu převzal iniciativu.

Turecko tak mohlo postupně napadnout Severní Kypr, Irák a Sýrii, aniž by mohlo požádat své spojence o pomoc podle článku 5.

Zdroj: Voltaire Netzwerk