Před padesáti lety varoval. Dnes vidíme, že měl pravdu. Barevní jsou nadřazení bělochům

Před padesátí lety, 20. dubna 1968, pronesl vlivný britský poslanec Enoch Powell projev, který je mnohými označován jako nejkontroverznější projev v celé historii britské demokracie. V projevu, který média podle jednoho citátu z římských dob okamžitě pokřtila na „Rivers of Blood“ (Potoky krve), hovořil Enoch Powell o tématech, o kterých ostatní politici mluvit nechtěli – o důsledcích masového přistěhovalectví, o problémech s přistěhovalci, o nesmyslnosti „antidiskriminačních“ zákonů, o sklonu politiků řešit věci současné na úkor věcí budoucích.

Přes značný souhlas mezi obyčejnými Brity, z nichž někteří dokonce začali stávkovat na Powellovu obranu, byl projev většinou oficiálních míst prudce odmítnut jako rozdělující, xenofobní a rasistický. Enoch Powell byl rychle zbaven svého místa ve stínovém kabinetu a zbytek své politické kariéry prožil jako řadový poslanec bez jakéhokoliv vlivu na politické dění. Pro politický establishment následujících desetiletí se Enoch Powell stal prototypem rasisty a lidské zrůdy, na níž je ukazováno jako na původce všeho zla a jejíž názory jsou naprosto nepřijatelné.

[wp_ad_camp_2]

Powellova slova tedy nebyla vyslyšena a problémy spojené s přistěhovalectvím do Británie postupně narostly do rozměrů, že si je uvědomilo i mnoho lidí, jejichž názor v čase Powellova proslovu nebyl tak vyhraněný. Heslo „Enoch Powell was right“ (Enoch Powell měl pravdu) se postupně stalo synonymem odporu k politické kultuře, ke které žádná zavedená strana nenabízí alternativu a ve které jsou témata Powellova proslovu odbývána několika líbivými slůvky.

Že na postoji politických špiček se však dosud změnilo velmi málo, se však mohlo přesvědčit mnoho lidí, naposledy v listopadu 2007 to byl Nigel Hastilow, výhledový volební kandidát za Konzervativní stranu, který byl donucen odstoupit, když se odmítl omluvit za svoje poznámky ve smyslu, že „Enoch měl pravdu.“

Příběh této Powellovy řeči by měl být poučením pro všechny země, které se potýkají s podobnými politickými tabu. Občané takových zemí by měli, stejně jako Enoch Powell, ze všech sil trvat na tom, že politici nemají právo zlehčovat obavy obyčejných lidí, ať už se týkají čehokoliv. A měli by trvat také na tom, že politici budou o těchto věcech vést seriózní debatu, ve které zazní plným hlasem i velmi nepříjemné věci a ve které nebude žádný názor označován za nepřijatelný nebo neetický bez náležitého zdůvodnění. Bez takové debaty je zastupitelská demokracie vskutku jen vzdušným zámkem, který nevychází z názorů a potřeb obyčejných lidí a který se obyčejným lidem neustále vzdaluje.

Proto dnes předkládám čtenáři český překlad projevu Enocha Powella z 20. dubna 1968, aby sám, naprosto nezávisle, posoudil argumenty Enocha Powella k problému přistěhovalectví, které dnes u nás, podle autorova názoru, směřuje ke stejné tabuizaci jako v Británii a dalších zemích.

Originální projev v angličtině je k dispozici např. zde.

Nutno si uvědomit, že drtivá většina politiků nezastupuje zájmy občanů, kteří je zvolili a propůjčili jim mandát. Politikové jsou většinou bezpáteřní, zkorumpovaní lidé (mnohdy psychopati) hájící zájmy různých korporací a skupin, jimiž jsou členy (nemám na mysli pouze okultní spolky). Už před padesáti lety působily v otázce migrace síly, které odstranily nehodící se politické názory. Je třeba si uvědomit, že globální prediktor plánuje na generace dopředu. Enoch Powell ani netušil, že situace bude za padesát let 100 krát horší. Zde přikládám video, je to záznam z jordánské televize, kde se nám dosti radikální muslim snaží nabulíkovat, že islám vlastně nic špatného nepřináší a nemáme se čeho bát. (délka videa 3:54)

ODKAZ Rutube

[wp_ad_camp_2]

Enoch Powell, projev  z 20. dubna 1968

Nejvyšší úrovní státnického umění by mělo být, aby bránilo problémům, kterým zabránit lze. Přitom se přirozeně potýká s překážkami, které jsou hluboko zakořeněny v lidské povaze. Jedna z těchto překážek spočívá v tom, že mnohé problémy nejsou jasně zřetelné, dokud se plně neprojeví: během jejich počátku je vždy prostor pro pochyby a rozdílné názory na to, jestli jsou reálné nebo ne. A z podobných příčin přitahují daleké problémy málo pozornosti v porovnání s těmi aktuálními, které jsou nepochybné a naléhavé. Z toho všeho vyplývá vtíravé pokušení pro politiky zabývat se neodkladnou přítomností na úkor vzdálené budoucnosti.

Lidé mají někdy sklon zaměňovat předvídání problémů za jejich příčinu nebo dokonce za touhu po takových problémech. Mnozí rádi říkají: „kdyby se o tom nemluvilo, pak by se to nejspíš nestalo“. Tento zvyk má kořen zřejmě v prastaré víře, že slovo a věc, jméno a předmět, jsou jedno a totéž.

Ať se jedná o cokoli, diskuse o obrovských problémech v budoucnosti, kterým by dnes šlo s trochou úsilí předejít, je mezi politiky nanejvýš nepopulární. A přitom by mělo jít o nejdůležitější činnost každého politika. Ti z nich, kteří se této činnosti vyhýbají, si plně zasluhují být proklínáni ze strany politiků, kteří přijdou po nich.

Před týdnem nebo dvěma jsem měl rozhovor s jedním docela obyčejným Angličanem ve středním věku, který bydlí v mém volebním okrsku a pracuje v jednom z našich znárodněných průmyslových odvětví. Po jedné nebo dvěch větách o počasí, náhle řekl: „Kdybych měl peníze přestěhovat se jinam, tak bych v této zemi nezůstal“. Namítl jsem v tom smyslu, že současná vláda nepřetrvá navěky, ale na to on vůbec nereagoval a pokračoval: „Mám tři děti, všechny už mají po škole a dvě z nich už založily rodinu. Nebudu klidný, dokud je všechny neuvidím, jak se usadily v zámoří. Za 15 až 20 let budou v této zemi bělochům vládnout barevní.“

[wp_ad_camp_2]

Už slyším sborové zatracování z vaší strany. Jak si jen troufám říkat takovou strašnou věc? Jak si jen troufám podněcovat problémy a vzbuzovat nepříjemné emoce opakováním takového rozhovoru?

Moje odpověď je taková, že nemám právo tak učinit. Zde máme slušného, obyčejného občana, který za bílého dne v mém vlastním městě říká mně, svému poslanci, že jeho stát nebude dost dobrý, aby v něm žili jeho vlastní děti. Jednoduše nemám právo pokrčit rameny a začít myslet na něco jiného. To co jsem slyšel, si myslí a říká tisíce a statisíce jiných – možná ne v celé Británii, ale určitě v oblastech, které už nyní procházejí naprostou proměnou, ke které neexistuje analogie v celé tisícileté historii tohoto ostrova.

Při současném tempu bude v této zemi tři a půl miliónu přistěhovalců ze zemí Commonwealthu a jejich potomků. Toto není číslo, které bych si vymyslel. Toto číslo bylo oficiálně sděleno parlamentu mluvčím Statistického úřadu. Žádný podobný oficiální odhad pro rok 2000 neexistuje, ale musí se pohybovat v rozmezí od pěti do sedmi miliónů, přibližně okolo deseti procent celkového počtu obyvatel a bude se blížit počtu obyvatel celé londýnské aglomerace. Přistěhovalecká populace samozřejmě nebude rovnoměrně rozprostřena po celé Británii, od Margate po Aberystwyth, od Penzance až po Aberdeen. Celé oblasti, města a městské části napříč Anglií budou obývány skupinami přistěhovalců a jejich potomky.

A jak poběží čas, výrazně se v přistěhovalecké populaci zvýší podíl těch, kteří se již – stejně jako my všichni ostatní – narodili v Anglii. Už v roce 1985 budou mezi přistěhovalci převažovat ti, kteří se narodili zde. To je skutečnost, která volá po naléhavé akci již dnes a přitom povaha takové změny znamená, že pro politiky je velice obtížné ji provést, protože obtíže leží v přítomnosti, zatímco zlo, které má být odvráceno nebo minimalizováno, přijde až za několik volebních období.

Národ, před kterým leží takový výhled, se přirozeně nejprve ptá: Jak může být být tento problém zmenšen? Za předpokladu, že problémům s přistěhovalci nemůže být zcela zamezeno, mohly by být tyto problémy alespoň omezeny, když si stále uvědomujeme, že nejdůležitější jsou celková čísla: význam a důsledky cizorodého elementu uprostřed země a jejího obyvatelstva se budou významně lišit podle toho, jestli tohoto elementu bude 1 procento nebo 10 procent. Odpovědi na tuto jednoduchou a racionální otázku jsou stejně jednoduché a racionální: zastavením nebo praktickým zastavením další imigrace a maximální podporou návratu přistěhovalců do země jejich původu. Oba tyto návrhy jsou součástí oficiálního programu Konzervativní strany.

[wp_ad_camp_2]

Je téměř neuvěřitelné, že jen do přístavu ve Wolverhamptonu nyní každý týden přijíždí 20 až 30 dětí ze zámoří – a to znamená 15 až 20 rodin během deseti či dvaceti let. Toho, koho bohové chtějí zničit, nejprve zbaví rozumu. Jako národ musíme být šílení, doslova šílení, když dovolujeme každoroční příjezd okolo 50.000 imigrantů, z nichž většina bude předpokladem pro budoucí růst populace přistěhovalců. To je totéž jako pozorovat, jak národ horlivě buduje svou pohřební hranici. Tak nepříčetní jsme dnes, když dovolujeme, aby přicházeli dosud svobodné osoby za účelem založení rodiny s někým, koho v životě neviděli.

Nikdo by neměl předpokládat, že příliv přistěhovalců automaticky skončí. Naopak, dnešních 5.000 imigračních povolení ročně znamená každoročně včetně jejich rodin dalších 25.000 osob, a to nebereme v úvahu obrovský rezervoár příbuzenských vztahů, které už u nás nyní má mnoho možných příštích přistěhovalců a nemluvíme zde ani o nelegálním přistěhovalectví. Za těchto okolností nepomůže nic než omezení celkového přílivu osob, kteří se chtějí v naší zemi usídlit, na zanedbatelnou úroveň a potřebné zákony a administrativní opatření by měly být učiněny bezodkladně.

Zdůrazňuji slovo „usídlit“. Toto nemá nic společného s těmi občany britského Společenství národů nebo úplnými cizinci, kteří sem přicházejí studovat nebo jinak zvyšovat svou kvalifikaci, jako například lékaři ze zemí Commonwealthu, kteří, ku prospěchu svých vlastních zemí, zlepšili zároveň úroveň našich nemocnic mnohem rychleji než by bylo jinak možné. Takoví nejsou a nikdy nebyli přistěhovalci.

Nyní obraťme pozornost na otázku zpětné emigrace. I kdyby veškeré přistěhovalectví skončilo zítra, rychlost růstu přistěhovalecké populace by se sice podstatně snížila, ale výhledová velikost tohoto elementu v celkové populaci by znamenala, že základní rysy budoucího nebezpečí by zůstaly bez větší změny. Toto nebezpečí může být odvráceno, dokud značnou část celkového počtu přistěhovalců tvoří osoby, které přišly přibližně během minulých deseti let.

[wp_ad_camp_2]

Z toho je jasně vidět naléhavost uskutečnění druhého opatření z programu Konzervativní strany: podpora zpětné emigrace. Nikdo asi neudělá odhad, kolik dnešních přistěhovalců se za štědré finanční pomoci odstěhuje do země svého původu nebo do jiného státu, který touží po jejich schopnostech a pracovní síle. Nikdo to neví, protože o taková opatření se dosud ještě nikdo nepokusil. Mohu říci pouze to, že i nyní, přistěhovalci z mého vlastního obvodu čas od času mně přicházejí a ptají se po možnosti podpory jejich návratu domů. Pokud by taková opatření byla přijata a prováděna s rozhodností, kterou opravňuje budoucí nebezpečí, výsledný odchod imigrantů by mohl značně změnit nepříznivý výhled.

Třetím elementem programu Konzervativní strany je zásada, že všichni občané této země by měly být rovni před zákonem a že by neměla být žádná forma rozlišování a diskriminace ze strany státních orgánů. Přesně jak prohlásil pan Heath, nebudou žádní „občané první třídy“ a „občané druhé třídy“. To ale neznamená, že by přistěhovalci a jejich potomci měli být vyzdviženi na nějaké privilegované a zvláštní místo, nebo že by občané měli být zbaveni práva volit ve svých vlastních záležitostech mezi tím či oním svým spoluobčanem nebo že by na občany měla být uvalena povinnost vysvětlovat důvody a motivy toho či onoho svého jednání v rámci zákona.

Neznám větší zkreslení skutečnosti, než to, kterého se dopouštějí ti, kteří dychtivě volají po zákonech, které nazývají „antidiskriminační“. Tito lidé jsou žurnalisté stejného druhu (a někdy i ze stejných novin) jako ti, kteří se v 30. letech snažili bagatelizovat rostoucí nebezpečí, které naši zemi ohrožovalo, nebo arcibiskupové, kteří jsou oblečení do krásných rouch přehozených přes hlavu a žijí bezstarostný život ve svých palácích. Musí být řečeno, že tito lidé se naprosto a diametrálně mýlí. Pocity odstrčení a ochuzení, pocity obav a nevole, neleží uprostřed přistěhovalecké populace, nýbrž uprostřed těch, mezi které přistěhovalci přicházeli a stále přicházejí. Proto schválení tohoto druhu legislativy připomíná zapálení zápalky poblíž spousty střelného prachu. To nejlepší, co mohu říci o těch, kteří toto navrhují nebo podporují, je, že nevědí, co činí.

[wp_ad_camp_2]

Bylo by krajně zavádějící srovnávat přistěhovaleckou populaci v Británii a americké černochy. Černošská populace Spojených Států byla zpočátku naprostými otroky, kterým byla teprve později dána svoboda a další občanská práva, které mohli začít využívat postupně a které dosud nejsou zcela úplné. Naproti tomu přistěhovalec ze zemí Commonwealthu přichází do Británie jako plnoprávný občan, přichází do země, která předtím neznala jakékoliv rozlišování mezi tím či oným občanem a okamžitě dostavá všechny občanská práva – od volebního práva až po bezplatnou zdravotní péči.

Zatímco pro imigranty je příjezd do této země vstupenkou k výhodám a příležitostem, po nichž dychtivě toužili, dopad na původní obyvatele byl velmi odlišný. Z důvodů, které nemohli pochopit, a při hledání politického rozhodnutí, které k tomu vedlo a na které se jich nikdo nezeptal, zjistili, že se stali cizinci ve své vlastní zemi.

Zjistili, že jejich ženy nemohou dostat lůžka v porodnicích, že jejich děti nemohou dostat místa ve školách, že se jejich okolí změnilo k nepoznání, že jejich plány a výhledy do budoucna byly obráceny naruby, že zaměstnavatelé váhají požadovat po přistěhovalci stejnou úroveň disciplíny a schopností, jaká je vyžadována u rodilého Brita. Postupem času začínali slýchat stále častěji hlasy, které jim říkali, že už jsou nežádoucí. A nyní se dozvídají, že parlament má odhlasovat zákon, který zavede jednosměrné privilegium – zákon, který nemůže napravit (a ani ani není zamýšlen k nápravě) jejich rozhořčení, ale naopak má dát cizincům, nespokojencům a agentům-provokatérům právo pranýřovat je za jejich činy soukromé povahy.

[wp_ad_camp_2]

Přišly mi stovky a stovky dopisů za poslední dva nebo tři měsíce, kdy jsem naposledy o tomto tématu mluvil. V těch dopisech byl jeden nápadný rys, který je do velké míry novinkou, a který pokládám za příznačný. Všichni poslanci jsou zvyklí na typické anonymy; co mě ale překvapilo a znepokojilo, byl vysoký podíl obyčejných, slušných, rozumných lidí, kteří mi napsali racionální dopis, jenž často svědčil o dobrém vzdělání, a kteří si mysleli, že musí vynechat svou adresu, protože bylo nebezpečné vyjádřit písemně souhlas s mými názory, a protože by riskovali trest či odvetu, kdyby se vědělo, že tak učinili. V oblastech zasažených přistěhovalectvím roste mezi obyčejnými Angličany pocit, že jsou pronásledovanou menšinou, což je něco, co si někdo bez přímé zkušenosti těžko představí. Ukážu zde jen jeden příklad z těch stovek:

Před osmi lety byl jeden dům ve slušné ulici ve Wolverhamptonu prodán černochovi. Nyní má ulice jediného bílého obyvatele (starou paní v důchodu). Toto je její příběh. Ve válce ztratila manžela i oba syny. Proto do svého domu se sedmi pokoji – jediného majetku, který měla – začala brát podnájemníky. Pracovala tvrdě a dařilo se jí, splatila celou hypotéku a začala šetřit, aby měla něco na své stáří. Pak se objevili přistěhovalci. S narůstající hrůzou viděla, jak jeden dům po druhém přebírají přistěhovalci. Dříve klidná ulice se stala místem, kde zavládl hluk a zmatek. Její bílí podnájemníci se bohužel odstěhovali.

Den poté, co se odstěhoval poslední, byla v 7 ráno probuzena dvěma černochy, kteří chtěli použít její telefon, aby zavolali svému zaměstnavateli. Když odmítla, stejně jako by odmítla kohokoliv neznámého v takovou hodinu, začali jí nadávat tak, že se začala bát, že by ji fyzicky napadli, kdyby na dveřích neměla pořádný řetěz. Rodiny přistěhovalců se také pokoušely pronajmout si pokoj v jejím domě, ale vždy odmítla. Její úspory postupně zmizely a nakonec měla, po zaplacení všech poplatků a daní, méně než 2 libry na týden. Zašla zažádat o úlevu na daních a mluvila s mladou dívkou, která, když slyšela, že má dům se sedmi pokoji, navrhla, ať část pronajme. Když řekla, že jediní nájemníci, kteří mají zájem, jsou černoši, tak dívka pronesla: „S rasovými předsudky se v této zemi nikam nedostanete“. Tak šla domů.

Telefon je to, co ji drží při životě. Platí ho její rodina, která ji i jinak pomáhá, jak nejlépe umí. Přistěhovalci nabízeli, že její dům koupí – za cenu, kterou by nový pan domácí mohl dostat od svých nájemníků nazpátek za několik týdnů, nejvýše několik měsíců. Začíná se obávat vycházet ven. Okna jsou rozbitá. Ve své poštovní schránce občas nachází výkaly. Když jde na nákup, provází ji houf okouzlujících, do široka se šklebících černoušků, kteří neumí anglicky, ale jedno slovo přece znají. „Rasistka“, křičí na ni. Naše stará paní je přesvědčena, že půjde do vězení, pokud bude nový Race Relations Bill schválen. Opravdu se tak moc mýlí? Začínám mít pochybnosti.

[wp_ad_camp_2]

Další klam, kterému podléhají ti, kteří jsou vědomě či nevědomě slepí k dnešní skutečnosti, se dá shrnout do slova „integrace“. Být integrovaný do společnosti znamená, že ve všech praktických ohledech situace je jedinec nerozlišitelný od ostatních. Za nynější situace, kdy existují jasné fyzické odlišnosti rasové povahy, je integrace obtížná, ačkoli v delším období nikoli nemožná. Mnoho z těch, kteří se zde za posledních 15 let usadili, si jistě přeje být součástí britské společnosti a všechny jejich myšlenky a činy jsou namířeny v tomto směru. Myslet si ale, že se takto chová velká a rostoucí většina přistěhovalců a jejich potomků, je absurdní a nebezpečná představa.

Nyní jsme na pokraji změny. Dosud to byla síla okolností a okolí, která způsobila, že samotná myšlenka integrace zůstávala na okraji zájmu větší části přistěhovalecké komunity – to jest, že si takovou věc nikdy nepředstavili ani aktivně nezamýšleli a že jejich početnost a fyzická koncentrace znamenaly, že nenastal tlak k integraci, který normálně působí na každou malou menšinu.

Nyní vidíme, jak rostou síly aktivně působící proti integraci, v jejichž zájmu je zachování a vyostření rasových a náboženských odlišností a jejichž konečným úmyslem není nic menšího než dominantní postavení – nejdřív nad vlastní přistěhovaleckou komunitou a pak i nad zbytkem obyvatelstva. Malý obláček, který ale může velice rychle zakrýt celou oblohu, se nedávno ukázal ve Wolverhamptonu a zdá se, že se rychle rozšíří. Slova, která teď použiji, nejsou moje, ale pronesl je jeden poslanec za Labour Party, který je zároveň ministrem v nynější vládě:

„Kampaň komunity sikhů za zachování svých zvyků, které jsou v Británii naprosto cizí, je hodna politování. Když někdo pracuje v Británii a zvláště ve veřejných službách, měl by být připraven přijmout závazky a podmínky svého zaměstnání. Požadavky na zvláštní komunitní práva (nebo bychom spíš měli říkat rituály?) [EP naráží na to, že v angličtině se slova „rights“ (práva) a „rites“ (rituály) vyslovují stejně] vede k nebezpečné fragmentaci uvnitř společnosti. Tento komunalismus je společenským jedem a měl by být jasně odsuzován, ať už ho praktikuje kdokoli.“

[wp_ad_camp_2]

Děkuji svému kolegovi Johnovi Stonehouseovi, že těmto věcem porozuměl a měl odvahu je vyslovit nahlas.

Pro tyto nebezpečné a rozdělující elementy je úprava navrhovaná v zákonu o vztazích mezi rasami (Race Relations Bill) živným roztokem, který potřebují ke svému životu. Zde je poskytuje způsob, jak se přistěhovalecké komunity mohou uzavřít více do sebe, jak agitovat proti svým spoluobčanům, jak zastrašovat a ovládat ostatní prostřednictvím právních nástrojů, které jim poskytli neznalí a neinformormovaní. Když se zadívám do budoucnosti, naplňuje mě neblahé tušení a stejně jako jeden Říman mám pocit, že „vidím řeku Tiberu, jak se pění krví“.

Tento tragický a nesnadno uchopitelný jev, který s hrůzou pozorujeme na druhé straně Atlantiku [EP zde zřejmě naráží na občanské nepokoje a rasové bouře spojené s hnutím za občanská práva černochů v druhé polovině šedesátých let], a který k nám přišel z naší vůle a zároveň i kvůli naší nedbalosti. Už nyní je zde naplno a velikost problému dosáhne amerických proporcí dlouho před koncem století.

Pouze rozhodná a okamžitá akce může toto nebezpečí odvrátit. Zda-li bude veřejná vůle takovou akci požadovat a také ji skutečně provést, nevím. Vše co vím, je, že vidět a přitom o tom nemluvit, by bylo velikou zradou.

z angličtiny pro Eurabia.cz přeložili Debunker a Milton Douglas