…..dřív než bude pozdě. Přečtete si krátký dopis, který napsal bývalý sluníčkář. Udělal skutečně skvělou zkušenost s „údajnými chudými EMIGRANTY“ kteří jsou vším možným jenom né uprchlíky před válkou. Náhledový obrázek je pouze ilustrační….

13:54

Důležitý vzkaz pro čtenářky z EMIMINA

Tímto se omlouváme firmě, která zde byla uvedena. Některý vtipálek uvedl nepravé jméno a proto ihned reagujeme. Když autor nějakého textu něco napíše, prosím uvádějte pravá jména a nepoužívejte cizí, popřípadě adresy firem, kterých se to vůbec netýká.

Jeden den v utečeneckém táboře.

Změnil jsem názor.

Už jim nebudu pomáhat !

 [wp_ad_camp_1]

Posádka CZ vozu:     řidič O. OOOOOOO a 3 studenti z pražské ČVUT

Místo:                          Nickelsdorf, Rakousko,

Datum akce:              10.11. 2015

Směřuji v naloženém náklaďáku s dalšími třemi dobrovolníky do tábora v Rakousku, kde je nyní soustředěno velké množství uprchlíků ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu.

Kromě nich je zde mimo jiné asi i 90 Maročanů a 25 Alžířanů.

Naše velké nákladní auto je materiálem naplněno až po střechu. Máme potraviny, ovoce, teplé oblečení, balenou vodu, hygienické potřeby, léky, boty, přikrývky a.j.

Hledáme nějakého odpovědného šéfa, kterému materiál chceme předat.
Miro obchází už asi potřetí celý objekt a nikde nikdo. Odtud ho posílají tam, odtamtud zase jinam. Pak to vzdává. Vyložme to do skladu, navrhuji. Zkoušíme, ale sklad je samozřejmě zamčený.

Tak pár krabic vykládáme na betonovou plochu, vždyť je celkem příjemně, nemrzne, snad to rozdáme uprchlíkům přímo my a na místě.

Voláme na děti, aby si první vybrali hlavně ovoce a sladkosti.
Odmítají. Máme tyčinky a čokoládu české výroby a oni trvají na Milka, Kinder vajíčkách a tyčinkách z Německa, Mars, nebo Bounty odjinud. No – neuspěli jsme … nemáme. To nic, říká smutně Katka, možná je to náhoda.

Zkoušíme to s ovocem. Jablka a hrušky se nechytají, prý by rádi banány a ananasy.

Začínáme být nejistí. Triček a dětského oblečení máme také množství. Všechny jsou nové. Věnovala to jedna slovenská společnost, zabývající se jejich dovozem z Itálie.

Jsme v koncích. Jelikož nemáme značkové Addidasy a Pumy, děti je pohrdavě odsouvají stranou. Stejně dopadly i tenisky z turecké produkce.
Co byste teda chtěli, ptá se Michal jednoho z dětí, které nás překvapilo velmi dobrou angličtinou. Nejprve trošku ostýchavě, ale pak už sebevědomé chalanisko říká – mobily i s kreditem. Ať můžeme trochu surfovat na internetu a zavolat domů, jak se máme.

Nebo ještě lépe tablety, ty se dají použít univerzálně. A kam chcete jít v Německu? Já do Mnichova, říká téměř dospělý chalanisko. Mám rád fotbal, chci chodit na Bayern. Ty by si měl hlavně chodit do školy, oponuje mu Mišo.

Klukovi se zdála představa chození do školy natolik směšná, že se začal upřímně řehtat. Nač do školy? Vždyť dostaneme podporu skoro 1.800, € z toho nádherně každý vyžijem!
Ale co chceš v Německu později dělat? Zkouší Mišo dále. Nic. Když nám přestanou vyplácet po třech letech podporu, půjdeme do Nizozemska, Švédska, Norska nebo Anglie a tam zase 3 roky na dávkách vydržíme. Pracovat nebudeme, není proč.

Začínal jsem si klást otázku, zda jsme s materiálem na správném místě.
A vy jste odkud, ptáme se chalaniska, asi tak ve věku 20 let, který stál poblíž se svým otcem a zřejmě mámou. Z Maroka, říká s úsměvem. Tak to jste museli obrovský kus cesty, dokud jste se sem dostali, uklidňuje sám sebe. No, jak se to vezme, odpovídá.

Letadlem z Casablanky přes Istanbul do Bělehradu a odtud již taxíkem na chorvatské hranice. Po 8 hodinách ve vlaku jsme vystoupili tady v Nickelsdorfu, láme perfektní francou zštinou název svého momentálního bydliště. Zde budeme asi 3 dny a přijede pro nás rodina z Paříže. Oni tam žijí už asi 30 let. Je to bratr mojí mámy. Budeme u nich na  zač átku bydlet a požádáme o so ciáln&i acute; výpomoc. Z té se tam dá skvěle vyžít.
Nastudoval jsem si to už tehdy, když jsme začali připravovat náš odchod do některé evropské země. Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko a Slovensko jsme vyloučili už na začátku, říká s úsměvem, který je znakem profesionální přípravy jeho rodiny na vtrhnutí do Evropy.
Všichni čtyři členové naší humanitární výpravy jsme se začali nechápavě ohlížet …

No nic, zavelel Mišo po trapném, možná 5 minutovém mlčení.
Dáváme pokyn Tomášovi,  ať nastartuje náklaďák.
Velice zklamaní a naštvaní nasedáme do nevyloženého auta a rychle odsud padáme!

Snad někde na zpáteční cestě potkáme cigány, bezdomovce nebo jiné chudáky.

Ti si náš humanitární materiál určitě rádi rozeberou a nebudou ohrnovat rypáky.  

S pozdravem O OOOOOOO.

Tímto se omlouváme firmě, která zde byla uvedena. Některý vtipálek uvedl nepravé jméno firmy, a proto ihned reagujeme. Jestli zhotovitel mejlíku, který jsem dostal s prosbou o zveřejnění je pan O. OOOOOOO, nemohu také potvrdit. U jmenované firmy nepracuje.

tm: ano, když pomoci, tak domácím obyvatelům a né do zahraničí!!!!! A mimo jiné každému v dnešní době vřele doporučuji si koupit za peníze, nesmyslně vyhozené do černé díry humanitárních kont, zbraně na sebeobranu. Když k něčemu dojde, pamatujte si: STÁTNÍ ORGÁNY A STÁT Vám nepomohou!!!!

Náhledový obrázek je pouze ilustrační….

[wp_ad_camp_2]