Rozhovor s Daliborem Dostálem z organizace Česká krajina o návratu původních živočichů do české přírody

O tom, že se proměňuje vzhled krajiny, se není nutné dlouho dohadovat. Změny, které dokážeme každoročně pozorovat i vlastním okem, mohou být následky proměn, které se udály už před staletími nebo dokonce tisíciletími. Nepřirozených procesů v krajině si všiml i bývalý novinář a politolog Dalibor Dostál, který se ve své práci zaměřil na ochranu přírody. Při zjišťování příčin, kvůli kterým vymírají motýli, přišel na důvody sahající dál, než paměť sahá.

Za příčinu vymírání motýlů označil spolu s vědci z Biologického centra Akademie věd ČR vymizení zcela jiného živočišného druhu – velkých kopytníků, jejichž vliv na přírodu lidská práce nemohla nasimulovat. Proto v roce 2007 založil neziskovou společnost Česká krajina, která si za cíl dala tento nepříznivý vývoj zvrátit.

Mezi další cíle České krajiny patří obnova přirozených procesů a zmírňování dopadů klimatických změn na krajinu. V rozhovoru nám Dalibor Dostál představil, jak chtějí svých cílů dosáhnout.

Jak se z politologa a novináře stane ochránce přírody?
Dalibor Dostál: Oklikou. Když jsem byl dítě, měl jsem rád knihy od Josefa Vágnera, který zakládal safari ve Dvoře Králové, knihy Geralda Durrella a ve vyšším věku jsem četl i odbornější knihy o přírodě. Chtěl jsem se věnovat veterině, nicméně po devadesátých letech, kdy jsem končil gymnázium, se tenhle obor nezdál moc perspektivní. Rozpadala se zemědělská družstva a spousta veterinářů byla bez práce, tak jsem šel studovat politologii.

Když jsem dostudoval, začal jsem se věnovat novinařině, tak jsem pak tíhnul k článkům o přírodě a životním prostředí. Mimo jiné jsem s kolegy z Biologického centra Akademie věd z Českých Budějovic dával dohromady články o tom, jak u nás vymírají motýli.

Na co jste přišli?
Důvod, který se uváděl, byl ten, že člověk málo hospodaří v krajině – babičky už nechodí sekat trávu na meze a krajina zarůstá. Přišlo mi zvláštní, že by tolik živočišných druhů bylo závislých na aktivitách člověka v krajině, říkal jsem si, že tomu muselo něco předcházet. Předtím na krajinu musela působit nějaká zvířata, která ji spásala. Vyšli nám z toho divocí koně, pratuři a zubři, které na našem území už člověk vyhubil.

Velké kopytníky jste do Čech před dvěma lety přivezli. Proč jste rezervaci založili zrovna v Milovicích?
Posledními ostrůvky, kde probíhaly procesy připomínající působení velkých kopytníků, se staly vojenské újezdy, kde pohyby velkého počtu vojáků, pojezdy těžké techniky, případně výbuchy odkrývající zem až na hlínu vzdáleně připomínaly působení kopytníků na krajinu. Proto i my, když jsme začali přemýšlet o tom, kam velké kopytníky vracet, jsme se začali orientovat na vojenské prostory. Několik let jsme jednali s armádou, ale nevedlo to ke konkrétnímu výsledku, tak jsme se začali orientovat i na bývalé vojenské prostory a dostali jsme vstřícnou reakci od Středočeského kraje a města Milovice. Pilotní projekt jsme tak začali dělat v Milovicích.

V Milovicích jsou nyní všechna zvířata společně?
Ano, máme tam dvě pastviny, jedna je přímo u Milovic a druhá u Benátek nad Jizerou. Jedná se o první místo na světě, kde se vyskytují všechny tři druhy kopytníků v rámci jedné rezervace – divocí koně, zubři a zpětně šlechtění pratuři.

Jak dlouhou dobu musí zpětné šlechtění probíhat, než vznikne pratur 100% podobný tomu již vyhynulému?
Zpětným šlechtěním by měl v příštích 50 letech vzniknout živočich, který bude praturovi odpovídat vzhledem. Současná druhá a třetí generace, kterou máme v Milovicích, mu odpovídá z nějakých 95 %. Těch 50 let tedy budou vědci ladit zbývajících 5 %, aby se znaky u zvířat ustálily. Zpětně šlechtění pratuři za půl století by měli být podobní těm původním i působením na krajinu a měli by v přírodě obstát úplně bez péče člověka; bez přikrmování a veterinární péče.

Zvířata v Milovicích na člověka zvyklá nejsou?
Tím, že tam kopytníci přilákali velké množství turistů, tak jsou zvyklí člověka vídat. Nic od člověka nepotřebují, tak jsou na člověka méně přivyklá než například zvířata v zoologických zahradách. První zvířata, která jsme přivezli, byla na člověka více zvyklá, protože například zubry v Polsku na rozdíl od nás ošetřovatelé přikrmovali, takže zubři reagovali na zvuk motorů. Nicméně tady zjistili, že když přijedeme, tak se na ně jen díváme, tak po čase přestali reagovat i na motor.

Jedním z cílů České krajiny je obnova přirozených procesů. Co si pod tím máme představit?
Co se týče Milovic, tak tam se vracejí vzácné nebo ohrožené druhy ptáků, loni tam opakovaně mláďata vyvedli krutihlavové, kteří jsou vázaní na otevřenou krajinu. Dalším výsledkem obnovených procesů je výskyt vzácných korýšů, jako jsou listonozi a žábronožky. Ti jsou i v jiných částech vojenského prostoru, kde se stále pohybuje těžká technika a korýši se tam vyskytují v krátkodobých kalužích nebo tůních. Vrátili se však i do míst, kde jsou jen kopytníci, těžká technika tam nejezdí, takže se u těchto korýšů podařilo obnovit původní vztahy s činností velkých kopytníků, nejsou tak již v těchto místech závislí na činnosti člověka. To je cíl našeho projektu, aby procesy, které byly v posledních letech vázány na činnost člověka, na něm závislé být přestaly, protože je to namáhavé a zároveň drahé.

Třetím z vašich cílů je zmírňování dopadů klimatických změn. Jak toho chcete docílit?
To už jde trochu mimo náš hlavní proud zájmu. Na Ostravsku jsme se pokoušeli o projekt zasazení stromů, ale zatím jsme nenašli podporu. To je jediný z našich projektů, který neděláme v terénu. Realizovali jsme jiný projekt, kde vysazujeme aleje dubů spolu s jasany a hlohy. Jde o projekt s názvem Alej elfů. Název dostal podle jedné pověsti, ve které se říká, že se na místech, kde zároveň tyhle tři druhy stromů rostou, objevují skřítci nebo elfové.

Často nás se zájmem o spolupráci oslovovaly školky nebo skautské oddíly, a protože u velkých kopytníků to nebylo moc vhodné, tak abychom mohli zájem dětí uspokojit, vznikl tento projekt.

Kde aleje elfů můžeme najít?
Zatím jsou první dvě v Kutné hoře a dělali se ve spolupráci s radnicí. To je důležité i pro ostatní zájemce. Spousta míst, na kterých to vypadá, že by se tam stromy mohly vysadit, jsou třeba plánovaná v územním plánu pro výstavbu nebo je pod povrchem veden vodovod nebo elektrické vedení či kanalizace. Tudíž tam by stromy neměly dlouhou životnost. Proto radíme zájemcům, kteří v tom projektu chtějí pokračovat, zeptat se na radnici, jestli ten pozemek není ničím zatížen, jestli se třeba neplánuje rozšíření silnice nebo pod povrchem nevede kanalizace.

Jaké má Česká krajina plány do budoucna?
Chceme prosazovat to, aby se vysazovaly místní druhy stromů. V minulosti bylo populární cokoliv, co mělo nádech exotiky. S tím však neumí spolupracovat spousta našich druhů ptáků nebo hmyzu, takže exotické porosty nemají pro přírodu takový význam jako by měly místní dřeviny. To je do budoucna jedno z témat, kterému se chceme věnovat. Zároveň podporujeme i lokální dřeviny, namísto těch, které se často vozí ze školek v Holandsku.

Plánujete otevření rezervací s velkými kopytníky i v jiných oblastech?
Připravujeme další rezervace, letos bychom měli založit další v Národním parku Podyjí, kde vzniknou dvě pastviny. Kromě Podyjí registrujeme zájem i z jiných oblastí. Nedávno byli na exkurzi zástupci Libereckého kraje, měst Ralsko a Mladá Boleslav. Všem se způsob péče o takový typ krajiny moc líbil a se všemi jsme už začali spolupracovat na tom, aby podobný typ rezervací mohl být i v jejich regionu.

Zdroj: 1