Škola brzdí děti v rozvoji, říká studentka, která absolvovala střední školu ve 14 letech

Proč jste se tehdy s rodiči rozhodli opustit standardní školní vzdělávací systém?

Moje máma je psycholožka, která organizuje dvoudenní tréninky, kde vypráví o tom, jak je možné organizovat své vzdělávání v rámci zákona, jelikož hodně lidí se bojí ve škole zeptat, zdali je možné vzdělávat se mimo tradiční formu.

Když jsem přišla do školy, tak jsem díky tomu, jak jsem byla připravena, šla rovnou do třetí třídy. Nejdříve to pro mě bylo zajímavé. Chtěla jsem zjistit, co to je, chodit do školy. Chodila jsem do školy asi týden, ale vůbec jsem nebyla vyspalá, neměla jsem chuť nic dělat.

Takže ty jsi přímo cítila, že standardní školní režim ti fyzicky nevyhovuje, protože tvé tělo nedostávalo to, co potřebovalo?

Ano.

Impuls k tomu, učit se doma, vycházel z toho, že ty jsi nebyla spokojená se standardním denním režimem při chození do školy.

Ano, mě ani máma, ani táta nikdy do ničeho nenutili. Vždy mi dávali možnost volby. Potom, co jsem uzavřela čtvrtou třídu, jsme se přestěhovali z Moskvy do Petrohradu. Na prázdniny jsme byly v Soči. Pamatuji si, že jsem si sebou vzala učebnice pro pátou třídu. Když jsem je začala procházet, tak jsem si všimla, že tam je všude opakování. Přišla jsem k mámě a řekla jsme jí to.

U vás v páté třídě nic nového neděláte?

Z velké části je to jen opakování materiálu, který jsme již prošli. Nový materiál byl jen v dějepisu, který jsem si snadno zapamatovala díky tomu, že máma se mnou hrála hry na tato témata, například hry o cestách rytířů, díky tomu pro mě historie nebyla tak nudná.

Až do konce osmé třídy jsem byla ve státní škole. Devátou třídu jsem absolvovala v soukromé škole, odtud jsem ale také odešla, protože tam nebyl dostatek svobody ke studiu. Následně jsme našli v Petrohradě jinou školu — gymnázium, kde jsem dokončila desátou a jedenáctou třídu. Tehdy jsem ještě chtěla být vědkyní, chtěla jsem se učit na Stockholmské univerzitě.

Pojďme si to zrekapitulovat. Ty jsi přišla do první třídy, tam jsi udělala vstupní test a na základě tohoto testu tě hned dali do třetí třídy.

Ano.

Ve třetí třídě jsi chodila normálně do školy jen týden, následně ses začala učit doma a do školy jsi chodila jen na zkoušky, abys mohla postoupit do další třídy.

Přesně tak.

A všechno to bylo kvůli tomu, že jako malá si byla nespokojené s klasickým denním režimem školáka.

Ano.

U rodičů nevznikaly žádné problémy, se vším souhlasili…

Ano, souhlasili. Moje máma znala tento systém vzdělávání, jelikož ona měla v dětství problémy se srdcem a díky tomu se mohla učit doma. Tehdy nebyla varianta rodinného vzdělávání, jako je dnes. Děti se mohly učit doma jen v tom případě, že měly zdravotní problémy. Ona se musela učit sama, jelikož často byla v různých sanatoriích.

Pro tátu to ale bylo něco nového. Jeho máma, moje babička, je velmi konzervativní člověk. Bála se, že budu sedět doma mezi čtyřmi zdmi. Mnozí si o rodinném vzdělávání myslí, že děti sedí jen doma a jsou obložené knihami a nic víc nedělají. Ve skutečnosti je ale všechno obráceně! Pokud budeme hovořit o socializaci, tak já jsem došla k závěru, že ve škole žádná opravdová socializace není, neboť ty se celých jedenáct let učíš v jednom a tom samém kolektivu.

Já jsem okolo sebe měla několik kolektivů. Chodila jsem i na balet, sportovala jsem, učila jsem se jazyky, jezdila na tábory.

© FOTO: LISA SGONNIK

Lisa Sgonnik

Kolik hodin každý den si věnovala studiu?

V desáté a jedenácté třídě jsem se školními předměty trávila přibližně 4 hodiny denně. Mimo to jsem hodně času trávila s cizími jazyky a přírodovědnými předměty, protože jsem chtěla déle studovat za hranicemi. Díky tomu, že jsem se učila doma, se mi podařilo dokončit školní program základní a střední školy ve 14 letech.

Co jsi dělala poté, co si složila maturitu (po dokončení poslední jedenácté třídy)?

Nejdříve jsem chtěla být biotechnologem — pěstovat umělé orgány, prodlužovat lidem životy, léčit nemoci, které se nyní považují za nevyléčitelné. Nakonec jsem se ale rozhodla pokračovat v muzice, které jsem se začala věnovat v šesti letech — ve hře na saxofon.

Během svého univerzitního vzdělání ve hře na saxofon, kterým nyní procházíš, chystáš se dělat nějaké podobné skoky, jako jsi dělala v základní a střední škole?

Ne, nechystám, ani v tom nevidím žádný smysl. Studuji v Moskvě u Nikity Zimina. On není jen nejlepší v mých očích, vyhrál Grand Prix přední soutěže saxofonistů, která se provádí jednou za čtyři roky. Mým úkolem je vzít si od něho co možná nejvíce!

Za tu dobu, co si se učila sama doma, máš pocit, že je něco, čemu ses nenaučila?

Ne. Vůbec ne.

S přáteli je u tebe všechno v pořádku, s lidmi umíš být v hladkém kontaktu, nic takového jako pocit, že ses v té třídě, do které si nechodila, něco nenaučila, necítíš?

Absolutně ne.

Všímáš si na chování svého okolí, že se k tobě chová jinak?

Teď už ne. Dříve, když se lidé dozvídali, že se učím doma, tak se na nás s mámou zlobili, že jsme hned neřekli, že se učím doma. Já to ale nepovažuji za něco, co mě dělá zvláštní. Já jsem stejná, jako ostatní. Někteří si mysleli, že sedím doma, nic nedělám, ale nějakým zázrakem dostávám jedničky.

Dostávala ses někdy do situací, kdy si musela být v kolektivu dvaceti třiceti lidí? Bylo tam všechno v pořádku?

Ano, v létě jsem jezdila na tábory a všechno bylo v naprostém pořádku, dokonce jsem byla i kapitánem týmu.

Považuješ se za talentovaného člověka?

Ano, asi ano. Ale měla jsem velké štěstí na rodiče a učitele.

Slavný německý psycholog Gerald Hüther říká, že 98 % dětí se rodí geniálních a pouze 2 % se rodí průměrnými. Ovšem po absolvování základního a středního vzdělání se tento poměr otáčí — zůstávají jen 2 % geniálních a z 98 % se stávají v uvozovkách „normální“ (průměrné) děti. Ze své pozice člověka, který do školy de facto nechodil, souhlasíš s tím?

Ano. Souhlasím s tím, že škola nás brzdí v rozvoji.

Zdroj: 1