Tajemství zaváté sněhem…

 [wp_ad_camp_2]Tedy, zda se od této své zkušenosti vzdalujeme nebo se k ní naopak opět přibližujeme, abychom se s ní, tentokráte snad již konečně zdárně, vypořádali. Úspěšně prošli zkouškou, v níž jsme v minulosti neobstáli… To, co platí pro část, platí i pro celek, v tomto případě nekonečný Vesmír, jehož jsme součástí. Ani ON nikdy nemrhá již vynaloženou energií, zbůhdarma nezahazuje své zkušenosti a prožitky, nýbrž  vše, v rámci své nikdy a nikde nekončící paměti, zaznamenává, uchovává, archivuje…

Žijeme v nesmírně nebezpečné, chaotické, ale i zcela výjimečné době, zatím spíše jen  tušených nadějí a příležitostí.  Jako bychom se my, pozemské lidstvo, po oné spirále znovu navraceli k rozhodujícím milníkům a křižovatkám své vzdálené historie, kterou jsme mezitím my sami zakryli a zasypali vrstvami účelových lží, překrucování, přepisování a vymazáváním své vlastní minulosti. Někdo to vnímá intenzivněji, jiný méně, přesto však víceméně každý cítí, že na dveře naší falešné informační a mentální bubliny znovu a stále důrazněji klepe naše vlastní zapovězená minulost a jak bylo kdysi předurčeno a předpovězeno, žádá si, abychom se znovu pokusili ji nalézt, vyřešit a najít z ní východiska. A přehlédnout to nelze, je to všude kolem nás. Počínaje vědou, která znovu objevuje to, co ještě před nedávnem popírala, zesměšňovala a zatracovala. Alespoň tedy ta její oficiální a veřejnosti podstrčená reprezentace.  Na světlo Boží se znovu dostávají archeologické nálezy a písemnosti, jež byly před námi po staletí pečlivě skrývány. Lidstvo si pomalu začíná uvědomovat děsivou míru toho, jak s ním bylo v minulosti, a stále je, manipulováno. Rozsah svého zotročení… Nesmyslnost a zbytečnost svého předchozího utrpení i celkové devastace života a životních podmínek zde na Zemi, a to vše jen v zájmu chorobné chtivosti hrstky vyvolených. A zároveň s tím znovu objevuje své skutečné psychické a duchovní předpoklady, včetně poznání, že to, co jsme doposud prožívali, není život hodný inteligentní lidské bytosti. Ve všech směrech lidského poznávání přibývá zasvěcených, kteří tváří v tvář nebezpečím, před nimiž se nacházíme, projevují odvahu a promlouvají. Všechny a všechno zkrátka umlčet nelze. Balancujeme sice na samé hraně, ale beznadějné to rozhodně není!

[wp_ad_camp_2]

A tak se znovu otevírají události nejenom z té naší vzdálené prehistorie, ale i ty zcela nedávné, vzdálené od nás, co by kamenem dohodil. U jednoho takového tématu bych se chtěl zastavit, byť jsem si vědom, že na ně v tuto chvíli bude stále ještě pohlíženo jako na přetěžkou konspiraci. Nicméně, myslím, že každého z nás provází od raného dětství nějaké to jeho hlubinné pouto a téma (témata), které ho fascinuje a přitahuje jako noční můru světlo pouliční lampy. Cítíte kontury, máte pocit, že užuž se jen dotknout… Jakoby to byla výzva, uložená v nás a určená k tomu, abychom ji na  úrovni tohoto života jednou dotáhli až do samého konce… Pro mne je jedním z takových témat třeba 2. světová válka, respektive tedy to, co nám o ní bylo zamlčeno. Protože právě tam vidím klíč nejenom k minulosti, ale i k naší současnosti a budoucnosti. A začnu uprostřed tohoto příběhu, neboť je to vhodný okamžik k zamyšlení, že se zdaleka nemusí jednat jen o jakýsi konspirační spletenec…

Píše se rok 1943 a německý velkoadmirál, budovatel a vrchní velitel německého ponorkového loďstva a od května 1943 vrchní velitel německého válečného námořnictva Karl Dönitz prohlašuje: „ Německá podmořská flotila s hrdostí buduje pro vůdce, v odlehlé části světa Šangri-La, na zemi, neproniknutelnou pevnost.“  Čím Dönitz tehdy myslel to Šangri-La, s čím to tak pyšně předstoupil před samotného vůdce?

Ale pokračujme. V podobném duchu se pak Dönitz vyjádřil i v roce 1944: „Německé námořnictvo v budoucnu splní velký úkol. Německé námořnictvo zná veškeré skrýše v oceánech, a proto bude velice jednoduché v případě nutnosti převézt vůdce do bezpečí. V této skrýši bude mít příležitost vypracovat své konečné plány.“ No, ať už tehdy měl Dönitz na mysli cokoliv, jakási podzemní díra s uklízečkou, topičem a dvěma opraváři to nejspíše nebyla… A do třetice opět Dönitz před Norimberským tribunálem, když hovořil o „ německé neproniknutelné pevnosti a rajské oáze uprostřed věčného ledu.“ Pro běžného čtenáře nejspíše jen nekonkrétní chvástání namyšleného nacisty, které je minulostí a nemá nic společného ani s poválečnou dobou, nota bene s dneškem.

[wp_ad_camp_2]

Kupodivu Dönitz, který byl krátce po „smrti“ Hitlera po dobu 20-ti dnů i říšským prezidentem, navzdory všem očekáváním, neskončil v Norimberku s trestem smrti oběšením, nýbrž s rozsudkem 10-ti let nepodmíněného vězení. Svůj život pak v poklidu dožil v malé německé vesnici Aumühle, kde ještě stihl vydat dvě knihy svých pamětí. Navzdory úřednímu zákazu se s ním pak 6. ledna 1981 na hřbitově ve Waldfriedhof  Aumühle bývalí němečtí námořní důstojníci, nositelé Hitlerova Rytířského a Železného kříže, rozloučili ve svých někdejších uniformách. Ale zpět k Dönitzovým narážkám i jeho hrdému sdělení vůdci. O čem to tehdy Dönitz nejspíše hovořil, pokud ovšem před vůdcem nefantazíroval?

A jak je možné, že z těch míst Dönitzova někdejšího velkolepého ráje dodnes neexistuje ani jen jedna jediná fotografie? Že by Dönitz byl tehdy (1943) až tak profesionálním, falešným hráčem pokru a drze a naostro to s vůdcem sehrál sakumprdum? No nic, Dönitz nám dnes již nic neřekne, a tak nezbývá, než abychom sami začali pátrat, s čím nás, tedy naše prarodiče, tehdy Dönitz a vůdce zapomněli obeznámit. A nejenom oni!¨

pokračování příště

[wp_ad_camp_2]

Zdroj: 1