„Tak toho Oskara asi nedostanu, mám ve filmu málo gayů…“

Vracíme se do diktatury, kdy se ocenění v kultuře neudělují podle kvality, nýbrž podle toho, zda dílo splňuje ideologické požadavky režimu. Toto šílenství se stále rozrůstá. A právě zasáhlo i Oscary.

V tuto chvíli píšu svoji pátou knihu. Nebojte se, není to nic o politice. Ve svých knihách se naopak snažím od politiky odpočinout, a proto píšu hlavně povídky a různé příběhy, ať už ze života, nebo vymyšlené.

Občas sním o tom, že až se moje knihy stanou známějšími, tak se podle nich budou točit filmy. A ruku na srdce, koho by při takovém pomyšlení nenapadlo, že by se takový film mohl dočkat ocenění. Třeba bych k filmu sám napsal scénář a dostal bych za něj slušivě zlatavého Oscara, kterého bych si vystavil pěkně na poličce v obýváku.

[wp_ad_camp_2]

Teď se ke mně ovšem dostala zpráva, která tuto vidinu pohřbila. Oscarová akademie se totiž rozhodla, že nebude oceňovat filmy podle jejich kvality, nýbrž podle ideologického zaměření. A jak jinak, jedinou „uznávanou“ ideologií se stal neomarxismus doprovázený feministicko-LGBT-multi-kulti šílenstvím. Aby film získal Oscara, musí být natočen podle neomarxistického vidění světa.

Kupříkladu děj filmu se musí točit kolem menšin, ať už etnických, nebo třeba LGBT. Nejméně jeden herec v hlavní roli musí pocházet z etnické menšiny, stejně tak 30 % herců ve vedlejších rolích nesmí spadat do většinové společnosti. Korunu tomu nasadil požadavek, aby tyto menšiny byly v daném podílu zastoupeny i ve štábu, který ten film natáčí, a to až do těch nejvyšších funkcí.

Jinými slovy, film, který toto ideologické zaměření nesplní, si u Oscarové komise neškrtne, i kdyby to byl sebelepší trhák, který uchvátí diváky po celém světě. Jakmile se netočí o gayích nebo černoších v bělošské společnosti, tak sbohem, Oscare.

A tady jsem narazil na problém. V mých povídkách totiž, světe div se, nevystupuje ani jeden gay či lesba. A nepíšu ani o žádných etnických menšinách. A ať se bude režim snažit sebevíc, neohnu se a psát o nich nebudu. Tato situace totiž není nová, v minulosti se (i u nás) vyskytla vícekrát. V každé diktatuře režim tlačí na ideologizaci kultury, tedy aby se tvořila pouze prorežimně zaměřená díla. A tehdy se autoři rozdělí do dvou skupin:

– Někteří se neohnou a píšou stále podle sebe – a v lepším případě se ze strany systému dočkají přezírání (a nižších zisků), v horším případě skončí za mřížemi (což je i v tomto případě otázka času).

– Jiní autoři se režimu podřídí a tvoří díla třeba méně kvalitní, ale ideologicky zabarvená, nad kterými režim hýká blahem a podporuje je, jak jen může (bez ohledu na to, zda se díla lidem líbí, nebo ne).

[wp_ad_camp_2]

Je skutečně šílené, že se od Západu, který jsme dříve považovali za výspu svobody, dočkáváme ideologizace kultury, jakou jsme tu viděli za minulého režimu. Že autoři opět stojí na rozcestí, zda tvořit prorežimní díla, či zda se nepodřídit a psát po svém. A celé Oscarové akademii chci vzkázat: Já se nepodřídím nikdy. Budu psát povídky a romány podle sebe a ne podle toho, jaká ideologie je zrovna u moci.

Takže i kdyby se podle mých knížek natočil nějaký film, tak z toho Oscara nic nebude. Ale nevadí, klidně ho oželím. A třeba vyhraju aspoň Zlatou malinu. Což bude možná i lepší, protože i ta teď bude mnohem prestižnějším oceněním než Oscar.

Autor článku je Jan Sedláček | Převzato z: necenzurujeme.cz