Tradiční Západ už neexistuje. Sežral ho socialismus

Tradiční Západ neexistuje, podléhá ideologii politické korektnosti, humanistické fakulty univerzit učí ideologii nikoli myslet a zároveň se Evropa rapidně islamizuje. Budovatelská EU tradici národních států a křesťanství odmítá. Veškerou minulost považuje za zlo, existoval jen feudalismus, kapitalismus, imperialismus a nacionalismus… Největší problém Západu (do něhož patříme) je imigrace, ideologie politické korektnosti, EU a těžce rozpolcená společnost. Nadcházející ekonomická krize vyvolá ostrý konflikt,“ říká profesor Alexander Tomský.

Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

To jsou hloupé řeči. Při tak rychlé a ohromné transformaci zestátněného majetku bez domácího soukromého kapitálu, včetně většiny podniků technicky zaostalých a zdevastovaných komunistickým hospodařením v rámci centrálního řízení, které neměly šanci na přežití v tržním a mezinárodním prostředí, samozřejmě že došlo k různým přehmatům a místo podnikání se někteří novomajitelé zabývali tunelováním státního podílu. Makroekonomická čísla jasně ukazují, jak vysoká je úroveň hospodářství i životního standartu po 29 letech od převratu. A v porovnání s rozvojem postkomunistických zemí si nevedeme špatně, přestože nás Slovensko a Polsko téměř dohnaly.

[wp_ad_camp_2]

Co se týče neexistujícího Československa, jeho rozpad prospěl nám i Slovákům, oba národy mají perfektní vztahy a smíšených manželství dokonce přibývá, čechoslovakismus byla neudržitelná konstrukce. Dnes jsme se ocitli více méně v hranicích českého království před Karlem IV. Kontinuita českého státu je tisíciletá.

Pokud navážeme na předchozí otázku, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu tato země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Český stát není jen teritorium a hospodářství; společnost, kultura, tradice patří českým občanům bez ohledu na hospodářský stav, v jakém se nachází. Je pravda, že v Evropské unii musíme poslouchat a nechat si diktovat téměř polovinu legislativy, často zbytečné integrační, nemluvě o vlivu genderových a jiných ideologických blábolů, které nám Brusel vnucuje. To je ale naše rozhodnutí a naše vina, většina obyvatel nehodlá riskovat vystoupení.

Co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále…

Tohle už je naprostá pitomost. Dobrovolné otroctví? Nikdo si nevládne dokonale. Patrioti se většinou za své vlády stydí. To je normální.

A co pro vás vlastně znamenají pojmy národ, vlast, národovectví a vlastenectví?

Znamenají jednoduchou záležitost. Tradici, kulturu, jazyk, společenství. Citový vztah k národní krajině. Společný úděl, v dobrém i zlém, spolupráci a solidaritu s našinci, přestože je osobně neznáme, až po ochotu riskovat v obraně státu život.

V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co by se styděli?

Vlastenec nemůže být nikdy spokojen a 30 let je v národním životě krátká doba. Jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, máme nejvyšší životní úroveň v českých dějinách, máme pomalu větší svobodu slova než Západ. Máme špičkové IT specialisty a mnoho vynikajících podnikatelů. Bohužel, příliš mnoho z nich pracuje v cizině. Měla by nás trápit nízká porodnost a úpadek slovesné kultury. Poslední dobou nám chybí velcí umělci, to je ale typické pro celou západní kulturu.

Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ a že jsme „kolonií“? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?

V podnikatelské sféře žádné dědictví komunismu nevidím. Ovšem odliv dividend je astronomický, protože jsme nemohli vybudovat tržní hospodářství přes noc (maloobchodní řetězce) a zbytečně prodali banky. Strojní a automobilový průmysl by bez cizího majitele nebyl schopen exportovat a zřejmě by zkrachoval. Bohužel naši politici s tím nic nedělají, měli by se inspirovat Polskem a Maďarskem a nějakou rezidenční daň vymyslet.

[wp_ad_camp_2]

Režim z let 1948 až 1989 začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes nechtěli KSČ zpět, ale necítí žádné „zbytkové“ utrpení? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?

Zdá se, že to tak je. Zavládlo: „odpusťme si, co jsme si“. Ostatně, co se dalo v Sověty okupované zemi dělat než přežívat? Polsko byl národ disidentů, udrželo si relativní nezávislost katolické církve, my ne, u nás měl komunismus domácí tradici. Pro Poláky byli bolševici pátou kolonou. Svobodu jsme si nevybojovali. Většina lidí se v tom normalizačním bahně taky trochu ušpinila.

Pokud jde o Babiše jako ústřední postavu našeho dneška, tak volby ukazují, že přesně ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní Babiš? Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?

I demokratická politika potřebuje vůdčí osobnost, někoho, kdo inspiruje a udá směr. Ne, že by něco sám zařídil, ale politici nejsou přece jen pasivními zástupci, vláda má pracovat za národ, to je běžné i v jinak rovnostářské demokracii. Tohle nepochopení politiky dost dobře nechápu. Naši sousedé měli skutečné vůdce — Adenauer, Kohl, Schauble, Merkelová, v Británii Churchill, Attlee, Bevan, Thatcherová…

Většina lidí není podnikavá a sociální péče se líbí všem. Amerika byla kdysi založena na individuální podnikavosti a představě, že se každý může stát milionářem — každý ne, ale stále mají nadnárodní firmy jako Apple, podnikatele jako Bezos, Zuckerberg, Gates a mnoho dalších, mají výhodu globálního jazyka a méně byrokratických překážek pro podnikání. U nás v malém takoví inovativní selfmademani taky existují, ale málokdo o nich ví. Babiš k nim nepatří.

Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální či neomarxistické subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Čím to je? Jsou mladí vzdělanější, nebo naopak indoktrinovanější „neomarxismem“ a liberalismem? Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?

To je celoevropský problém. Mládeži chybí samozřejmě zkušenost s nacismem a komunismem a může sednout na lep představě státem řízeného hospodářství. V sekularizované Evropě hledá v politice spásnou ideologii a opět vznikají mesianistická politická náboženství — víra v jeden smíšený multietnický svět bez hranic (zbožštění člověka a lidstva má kořeny už v osvícenském humanismu), totéž platí pro EU, evropanství má nahradit překonané národní společnosti, polovina mládeže je kosmopolitní, levicový liberalismus je dnes formou extrémního individualismu a rovnostářství čili libertariánství (včetně oněch sexuálních odchylek). S rozpadem tradice upadá schopnost racionálně myslet.

[wp_ad_camp_2]

Já za největší zlo považuji dědictví francouzské revoluce, tu abstraktní představu naprosté volnosti, rovnosti a bratrství, která je prosazována především feminismem. Kosmopolitní část mládeže v takovém idealismu nachází svůj smysl života. Vysvětlujte jim, že genderismus (dovolená konstrukce pohlaví) a boj proti stereotypu otce a matky popírá nadřazenost mateřství a vede k rozpadu rodiny. Levice zavádí úspěšně i u nás cenzuru ve formě politické korektnosti. Svoboda je buržoazní přežitek.

A co jim na to mají ti staří říct, jestliže tradiční hodnoty postavené na křesťanském existencionalismu zanikají? Konzervativní filosofové (Scruton, Legutko, Manent) nebo slavní konzervativní publicisté (Alain Fielkiekraut, Douglas Murray, Melanie Phillips, James Peterson) jsou u nás málo známí, a přestože výborně kritizují současný úpadek myšlení, puritánskou iracionalitu me/too i genderismus, identitární ideologii menšin, univerzalismus lidských práv a podobné voloviny, jsou agnostici a žádný ideál mládeži nejsou schopni nabídnout. A v závětří už na naše genderistky číhá ochraňovaný islám, Evropané vymírají…

Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence ze Západu označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna? Co s voláním po vystoupení z EU či po vyváženější politice vůči Rusku? Je vůbec dobré, abychom se na někoho spoléhali?

Mezistátní aliance jsou nezbytné, bez spojenců malé státy nepřežijí. Proto jsme členy NATO. Nic bych proti svobodné politické spolupráci v Radě EU nenamítal, kdyby nešlo o byrokratickou integrační politiku. O tom, jak je hospodářsky škodlivá, jaké neštěstí se stalo pro jih Evropy euro, jsou popsány stohy papírů od renomovaných ekonomů. Představme si volnou spolupráci národů v Radě bez Bruselu, bez dotací, bez integrační legislativy, tak jako když Britové bez unifikace zakládali Evropské sdružení volného obchodu.

Heslem po sametové revoluci bylo, že se „vracíme na Západ“. Na jaký Západ jsme se vrátili? Existuje ještě ten Západ, ke kterému se chtěla většina občanů po listopadu 89 vrátit?

Tradiční Západ neexistuje, podléhá ideologii politické korektnosti, humanistické fakulty univerzit učí ideologii, nikoli myslet, a zároveň se Evropa rapidně islamizuje. Budovatelská EU tradici národních států a křesťanství odmítá. Veškerou minulost považuje za zlo, existoval jen feudalismus, kapitalismus, imperialismus a nacionalismus. Poklonkuje obří soše Karla Marxe v Trevíru.

Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. A dnes samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, říká levice, a pravice oponuje, že každý si dnes za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?

První republika patřila mezi deset nejbohatších států Evropy, jestli se nemýlím. Byla bohatší než Finsko, Irsko, Rakousko a celý jih Evropy včetně Itálie. S dnešní životní úrovní se to ovšem srovnat nedá. Na horách, a to nejen po světové hospodářské krizi, měly rodiny s mnoha dětmi mnohdy i hlad.

[wp_ad_camp_2]

Reálné zvýšení HDP (po odečtení inflace) od převratu v roce 1989 vyskočilo na 52 procent, jsme značně rovnostářská společnost, a tak máme nejnižší rozpětí mezd v Evropě, to znamená, že zchudlo relativně málo lidí, zhruba 10 procent. To jsou ty některé samoživitelky a důchodci a ovšem mnohodětné rodiny s jedním příjmem. Chudoba je relativní, vždy bude někdo ve spodní části bez ohledu na bohatství společnosti.

Dnes je ale největší problém s lidmi, kteří upadli do bídy vlastním zaviněním, závislostí na hracích automatech, alkoholu a konzumu, půjčkách, jež nemohli splatit, nebo prostě neschopností žít jako ostatní. Mám bratra, který není schopen regulérně pracovat. Mám švagra, který se nevyučil, protože nesnesl nad sebou žádnou autoritu. Bezdomovectví je převážně mentální problém zámožné západní společnosti. Skutečná bída existuje v Africe nebo Indii a takové problémy tam nevidíte.

Dnes se rozvádí polovina manželství a polovina dětí se rodí mimo manželství. Jaké to má dopady na celou společnost a co s tím lze dělat?

To je katastrofa. Nevím, co se s tím dá dělat.

Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Na druhou stranu dnes se může zdát, že nás osvobodila jenom americká armáda a naši vojáci bojující na západě a že pomníky rudoarmějů by někteří nejraději odstranili a zapomněli by na účast našich vojáků v bojích na východní frontě. Jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část společnosti zase komunistické pohraničníky… Co s tím vším?

Ta rozporuplnost není náhodná. Měli jsme na počet obyvatel největší komunistickou stranu na světě. Jediní — v zemi bez sovětské armády, v relativně svobodných volbách (byť bez agrární strany) — jsme si zvolili komunisty. Sovětský svaz nás sice „osvobodil“ od nacistické totality, tím jsme ale skončili v objetí totality rudé. Dvě generace vyrůstaly za komunismu a jejich vidění světa závisí často, na jaké straně barikády se nalézaly jejich rodiny. Mí rodiče byli antikomunisté, možná (nikoli nezbytně) kdybych se narodil v rodině estebáka, mluvil bych jinak.

Připomenuli jsme si i kulaté výročí Mnichova. Jaké poučení pro nás Mnichov má pro náš dnešní vztah k Německu? Máme se proti jeho vlivu bránit?

Německo nikdy nedělá malé chyby. Za tři čtyři generace bude v rozvratu. Ze všech narozených dětí za posledních pět let se u nich narodilo 32 procent muslimům. To už nebude hospodářsky výkonný stát jako dnes.

A co Rusové? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Jakou hrozbou je pro nás Rusko?

Rusko je potenciální hrozbou, ale zejména pro nezávislost Ukrajiny a nejbližších sousedů. Tu dezinformační kampaň, jakou putinovci vedou, já za velké nebezpečí nepovažuji. Nesmysly a lži české provenience nacházím v novinách dnes a denně. Skripal je špatný příklad (zrádce). Největší problém Západu (do něhož patříme) je imigrace, ideologie politické korektnosti, EU a těžce rozpolcená společnost. Nadcházející ekonomická krize vyvolá ostrý konflikt.

Za 100 let novodobé státnosti jsme za sebou nechali řadu osobností, které stojí za to hodnotit. T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Švehla, Rašín, Gottwald, Husák, Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman. Co lze říci ke jmenovaným a koho byste doplnil?

Já obdivuji z předválečných politiků Švehlu a Rašína. Myslím si, že i Klause ocení budoucí historici.

Na závěr: Co náš stát nyní bytostně ohrožuje? Migrace? Neschopnost srovnat se s minulostí? Ekonomická závislost, vymírání obyvatel, „sluníčkáři“, rozpad rodiny a úpadek tradičních hodnot? Ztráta suverenity, nebo vlastní uzavřenost, čecháčkovství a xenofobie? Či něco jiného?

Nepochybně to všechno, co jste zmínil, muselo by se to seřadit od podstatného k bezvýznamnému, ale na prvním místě je to islám, nikoli migrace, pokud není masová. Máme zde nejméně půl milionů cizinců, Rusů, Ukrajinců, Vietnamců — vadí snad někomu?

zdroj: 9