;

Jiří Baťa
18. 8. 2018
Blíží se 21. srpen, 50. výročí okupace a do toho ještě pohřby tří vojáků AČR, padlých v Afghánistánu. Mainstreamové média, TV a pracovití (snaživí) novináři pracují na plné obrátky, aby důstojně, ale hlavně důrazně vyargumentovali a zdokumentovali toto neblahé výročí. Co je však už předem pozoruhodné, jak se veškerá pozornost a snaha stran událostí okolo 21. srpna 1968 zaměřuje na Rusko a její občany přesto, že dnešní Rusko není komunistický Sovětský svaz a s tzv. okupací má jen málo, jestli vůbec co společného. 


Za další, že média záměrně uvádí několik verzí vstupu a sice, že osudného 21. srpna 68 k nám vtrhli za a) sovětská armáda, za b) sovětské tanky a za c) okupanti, pak dlouho nic a potom tak mimoděk je zmínka o armádách Varšavské smlouvy. To vše navzdory tomu, že sovětskou, nebo také Rudou armádu v tu dobu tvořily početné mnohonárodní vojenské složky armád svazových republik, mezi nimž dominovala vojska z Ukrajiny. Za další, nebyly to jen sovětské tanky, ale také tanky a vojska armády Maďarska, Bulharska, Polska atd. K projevu nenávisti a odsudku této okupace pak média, antiruští fanatici a frustrovaní pomatenci se i dnes k okupaci vyjadřují poukazováním na Rusko a „Rusáky“, kteří nás 21. srpna napadli a okupovali. S pocitem nemalého uspokojení tak uráží občany Ruska, kteří s „okupací“ 21. srpna nemají nic společného, nemluvě o tom, že dnešní Rusko není SSSR, stejně jako dnešní Česká republika není Československá socialistická republika v r. 1968.

 



S velkou dávkou tolerance lze konstatovat, že 21. srpna 1968 došlo k okupaci ČSSR, tedy Československa. Vyplývá z toho všeobecný fakt, že ti, kdo k nám přišli či nás 21. srpna 68 napadli, tedy vojska či armády Varšavské smlouvy (pod velením SSSR), byli „okupanti“. To je také všeobecně rozšířený názor. Tento, s jistou nadsázkou fakt, asociuje názor, že i dnešní vojáci, příslušníci AČR, případně i vojáci jiných zemí, kteří působí v Afghánistánu či jinde ve světě pod hlavičkou NATO, jsou rovněž „okupanti“. Přišli či byli nasazeni do bojů v cizí zemi, proti vůli tamního obyvatelstva. Ačkoliv údajně bojují proti terorismu, bojují také proti zájmům Afghánců, kteří bojují za svou zem, za svobodu, nezávislost, lepší život. Ne všichni Afghánci patří do drogových mafií, ne všichni jsou aktivní teroristé, proti kterým se de facto vede tento boj. V bojích proti vojskům pod hlavičkou NATO bojují i řadoví afghánští občané a vlastenci, kteří však v očích amerických generálů a představitelů NATO jsou jen obyčejní teroristé. Mladý Afghánec, který se jako terorista-atentátník obětoval za své ideály, zabil tři naše vojáky. Pro něj to byli okupanti, protože tam nebyli proto, aby jemu nebo Afgháncům přinesli svobodu, nezávislost, mír a spokojený život, ale proto, že bojovali (!) za zájmy amerických monopolů, politiků, bankéřů a lobistů vojenského průmyslu!

Jestliže vojska Varšavské smlouvy spolu s se sovětskými vojsky byla a jsou v očích některých našich lidí nenáviděnými okupanty, co jsou naši (resp. jiní) vojáci pod hlavičkou NATO v Afghánistánu? Jsou to rovněž okupanti? Přítomnost našich, resp. jiných cizích vojáků v misích, příslušníků NATO v Afghánistánu, má naprosto stejný charakter a společného jmenovatele, jsou v jejich zemi nezvaní a proto jsou okupanti! Z hlediska mezinárodního práva tam ani jedni, ani druzí neměli, resp. nemají co dělat! 

Bylo by zapotřebí, aby pravdivě, objektivně, bez patosu a falešného pokrytectví bylo posouzeno, zda naši tři padlí vojáci AČR byli opravdu hrdinové, kteří padli v boji s terorismem. Stejně tak je nutné oficiálně přiznat a uznat naprosto relevantní názor, že vojáci AČR, kteří se vojenské mise (vojenských misí) v Afghánistánu dobrovolně účastnili (nebo zúčastňují) jako profesionální vojáci AČR, jsou žoldnéři. Ti před nástupem do mise si museli být vědomi nebezpečí, které jim v místě dislokace hrozilo (hrozí) a také jistě věděli (vědí), za jakým účelem a jakými politickými cíli a vizemi se mise zúčastňují. To, že shodou okolností a náhod byli tam, kde byl i mladý afghánský sebevražedný atentátník, je bohužel jejich smůla, možná osud, který se rozhodně dal a měl předpokládat, nebo s ním počítat. To, že padli v této misi za těchto okolností, ale neznamená, že jejich smrt musí být nutně hrdinská, resp. že padli v boji s terorismem. Kdyby např. v tu dobu seděli ve stanu u stolu a pili kávu, nebo a psali dopis rodině a shodou okolností by jiný Afghánec tento stan odpálil, byli by také považováni za hrdiny, kteří padli hrdinskou smrtí v boji s teroristy? Podle současných, pokryteckých a falešných kritérií pro uznání hrdinství, nejspíš ano. Asi to vyžaduje veřejný zájem. Pro ně totiž není rozhodující, co dělali, ale kde se v daný moment nacházeli. Kdož ví, jak by okomentovali a vyhodnotili situaci, kdyby ti vojáci byli zrovna tam, kam i císař pán… 

Nakonec ještě jedna absurdita. Z obecného pohledu přiznání statutu hrdinství padlým vojákům se jeví jako přehnané a neopodstatněné. Není smyslem či účelem jejich smrt zneuznat či bagatelizovat jako bezvýznamnou, každá ztráta lidského života je bolestná a nežádoucí, nicméně také není čestné a poctivé kvalifikovat jejich smrt jako hrdinskou, pokud k ní nedošlo způsobem reálně odpovídajícímu prostředí a bojovým podmínkám. Jejich smrt však současně stála i život mladého Afghánce, atentátníka, kterého zase nelze jednoznačně označit za teroristu. I on měl, nebo mohl mít své důvody, proč a za co bojuje, za co dal všanc svůj život. Ostatně on také třeba jen bránil své vlastenecké a národní zájmy. Byl to na naše poměry tzv. partyzán.

 



Z těchto důvodů by bylo asi vhodnější a přijatelnější definovat jejich smrt tak, že „ padli v rámci výkonu svých vojenských povinností, čest jejich památce“. Totéž se týká oficiálního přiznání, že jejich profesionální postavení v AČR a služba v zahraniční misi (misích se neoddiskutovatelně rovná významu a pojmu „žoldnéř“, což nijak nesnižuje jejich vojenský význam, postavení ani poslání, pokud je vyslán sloužit v rámci vojenské mise do míst, kde má plnit své vojenské poslání. V čím zájmu a s jakými cíli je už věci jiná. 

V této souvislosti není také od věci si připomenout definici „hrdinství“, která je 

za a)
– Hrdinství je schopnost vykonat něco mimořádného, co pomůže ostatním lidem nebo obecně přinese nějaký prospěch.
V konkrétním případě tří padlých vojáků AČR lze v jejich činnosti v Afghánistánu sotva spatřovat něco mimořádného (tedy kromě samotné účasti v misi), stejně jako že by jejich účast v něčem pomohla ostatním lidem (pokud ano, pak kterým?), nebo že by jejich účast v misi přinesla nám v ČR nějaký prospěch (ten, nemalý, má někdo naprosto jiný),

za b)
– Podle řeckého filosofa Platóna je hrdinství (nebo také statečnost) jednou ze tří základních ctností, které činí člověka spravedlivým. Dalšími dvěma jsou moudrost (sofia, sapientia) a uměřenost (sófrosyné, temperantia). Pro každého z nás může být hrdinou někdo jiný. Pro někoho to může být někdo, kdo zachraňuje životy, bojuje za svobodu, nebo třeba ten, kdo poctivě žije podle přísných pravidel (asketa). Nelze univerzálně rozdělit lidi na hrdiny a „nehrdiny“ a nebo stoprocentně určit, kdo hrdina je a kdo ne.

Pokud bychom v kontextu Platónova konstatování chtěli tři vojáky vyhodnotit jako hrdiny, měli bychom si položit otázku, zda

– některý z nich zachraňoval životy. O tom lze vážně pochybovat, spíš o ně usilovali.
– bojovali snad za svobodu? Pak za čí? Za naši asi sotva, jsme svobodní, bojovat o naši svobodu není třeba. Takže nebojovali. A do třetice se můžeme ptát, zda
– některý z nich žil podle přísných pravidel, tedy něco jako asketa? Ani v tomto případě nelze najít pozitivní odpověď. Takže podmínky pro hrdiny se jaksi nenacházejí, bohužel.

V České republice je každoročně oceněno, případně vyznamenáno několik občanů, kteří se proslavili nějakým skutečným hrdinským činem, převážně se jedná o záchranu lidských životů apod. Srovnáme-li hrdinství jedněch a druhých, pak lze oprávněně pochybovat o tom, že smrt tří vojáků je rovnocenná s opravdovým hrdinstvím občanů v ČR. To, že byli (nebo jsou) účastni ve vojenské misi není zas až takovým hrdinstvím když víme, že jednak je to jejich práce, notabene mimořádně dobře zaplacena . Aby toho nebylo málo, ještě se na ně, chudáky, uskutečnila veřejná finanční sbírka. Nestoudné a trapné. Vnucuje se nepříjemná otázka, zda to byli skutečně dobře placení profesionálové když víme, že za průměrný český plat by do mise nešli, nebo byli někým dehonestováni na úroveň „chudáků“ až tak, že pro jejich „strádající“ pozůstalé bylo nutné, kromě jiného, přispět „do klobouku“ (dnes již údajně cca 7 mil. Kč).

 

To se našich domácích, skromných, zato skutečných hrdinech, kteří prokazatelně s nasazením vlastního života zachránili jiným lidem životy netýká, oni se musí spokojit jen s uznáním, nějakým tím „metálem“, možná nějakou nepatrnou peněžní či jinou odměnou (almužnou) a šmytec! Vždyť jen někomu zachránili život, no a co? To naši vojáci v zahraničních misích NATO, to jsou kabrňáci, ti tam přece urputně bojují s teroristy nejen za na naši bezpečnost, ale také celé Evropy!

Zdroj: 1

S článkem naprosto souhlasím. Mám dojem, že novináři, především z té „České“ televize, opět dostali notičky z Bruselu, aby neblahý 21. srpen 1968 hezky posloužil jako kampaň pro vykreslení toho „zlého“ Ruska. Také se domnívám, že tato kampaň nebyla v minulých letech tak silná jako letos. No prostě, od českého korporátního novináře objektivitu nečekejte. 

Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.

AdBlock je aktivní

 

 

Používáte nástroj pro blokování reklamy. 

Budeme rádi, když naši práci oceníte a nastavíte pro tento web výjimku v Adblocku.