Uplynulo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za ty roky vyrostlo několik generací. Politická mapa planety se změnila. Neexistuje žádný Sovětský svaz, který velkolepě zvítězil nad nacismem, zachránil celý svět. A události války, dokonce i podle jejích účastníků, jsou vzdálenou minulostí. Ale proč je 9. květen oslavován v Rusku jako nejdůležitější svátek, a 22. června život doslova utichne, a křeč zasáhne krk?

Obvykle se říká: válka zanechala v historii každé rodiny hlubokou stopu. Za těmito slovy je schován osud milionů lidí, jejich utrpení a bolest ze ztráty. Hrdost, pravda a paměť.

 

 

Pro mé rodiče válka – to je strašné utrpení v obklíčeném Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa, kde moje matka zázrakem přežila. Otec odešel jako dobrovolník bránit rodné město – udělal to samé jako miliony sovětských občanů. Bojoval na předmostí „Něvskij Pjatačok“, byl vážně zraněn. Jak ubíhají roky, tím víc je potřeba mluvit s rodiči, dozvědět se podrobněji o válečném období jejich života. Ale už není možné se na cokoli zeptat, proto posvátně chráním ve svém srdci rozhovory s otcem a matkou na toto téma, jejich skromné emoce.

Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnoučata, pravnoučata porozuměli, jakými zkouškami a trápením prošli jejich předkové. Jak, proč mohli vydržet a vyhrát? Odkud se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která ohromila a uchvátila celý svět? Ano, bránili svůj domov, děti, blízké, rodinu. Všechny spojovala láska k Vlasti, k Otčině. Tento hluboký osobní pocit se plně odráží v samotné podstatě našeho lidu a stal se jedním z definujících v jeho hrdinském, obětavém boji proti nacistům.

Často se kladou otázky: jak se bude chovat současná generace, co bude dělat v kritické situaci? Před mýma očima jsou mladí lékaři, zdravotní sestry, včerejší studenti, kteří dnes jdou do „červené zóny“, aby zachraňovali lidi. Naši vojáci, kteří bojovali k smrti proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkaze, v Sýrii, jsou velmi mladí kluci! Mnoha bojovníkům legendární, nesmrtelné 6. výsadkové jednotky bylo 19–20 let. Všichni však ukázali, že jsou hodni výkonu vojáků naší Vlasti, kteří ji bránili ve Velké vlastenecké válce.

 

 

Jsem si proto jist, že je v povaze národů Ruska – plnit svoji povinnost, nelitovat se, pokud to okolnosti vyžadují. Nezištnost, vlastenectví, láska k domovu, ke své rodině, Vlasti – tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost zásadní, klíčové. Na nich se do značné míry udržuje svrchovanost naší země.

Nyní se u nás objevily nové tradice, tak jako „Nesmrtelný pluk“. To je pochod naší vděčné paměti, krve, živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí chodí na průvody s fotografiemi svých příbuzných, kteří bránili Vlast a porazili nacismus. To znamená, že jejich život, útrapy a oběti, vítězství, které nám předali, nebudou nikdy zapomenuty.

Naší odpovědností k minulosti a budoucnosti je udělat vše, abychom nedopustili opakování strašných tragédií. Proto jsem považoval za svou povinnost přijít s článkem o druhé světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem diskutoval tuto myšlenku se světovými vůdci a setkal jsem se s jejich porozuměním. Na konci loňského roku, na summitu vůdců zemí SNS (Společenství nezávislých států), jsme byli všichni jednotní: je důležité sdělit potomkům vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem bylo dosaženo především sovětským národem, že v tomto hrdinském boji – na frontě i v týlu, bok po boku – byli zástupci všech republik Sovětského svazu. Zároveň jsem hovořil s kolegy o obtížném předválečném období.

Tento dialog vzbudil v Evropě a ve světě velkou rezonanci. To znamená, že poukázání na lekce z minulosti je skutečně nezbytné a naléhavé. Současně bylo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a bouřlivých obvinění. Řada politiků si ze zvyku pospíšila s oznámením, že se Rusko pokouší přepsat historii. Zároveň však nemohli vyvrátit jediný fakt, přinést jediný argument. Nepochybně je obtížné a dokonce nemožné hádat se o originálních dokumentech, které jsou mimochodem uloženy nejen v ruských, ale také v zahraničních archivech.

Proto je potřeba pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce; úvahách o jejích obtížných událostech, tragédiích a vítězstvích, o jejích lekcích – pro naši zemi i celý svět. A zde opakuji, je zásadně důležité spoléhat se pouze na archivní materiály, svědectví současníků, abychom vyloučili jakékoli ideologické a zpolitizované spekulace.

 

 

Dovolte mi ještě jednou připomenout zřejmou věc: hlavní příčiny druhé světové války do značné míry pramení z rozhodnutí přijatých po první světové válce. Versailleská smlouva se stala pro Německo symbolem hluboké nespravedlnosti. Ve skutečnosti šlo o oloupení země, která byla povinna zaplatit západním spojencům obrovské reparace, a ty vyčerpaly její ekonomiku. Velitel spojeneckých sil, francouzský maršál Ferdinand Foch, prorocky charakterizoval Versailles: „To není mír, to je příměří na dvacet let“.

Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a revanšistické pocity v Německu. Nacisté na tyto pocity dovedně hráli, budovali svou propagandu se slibem, že se Německo zbaví „odkazu Versailles“, obnoví svou dřívější moc a ve skutečnosti tlačili německý lid do nové války. K tomu paradoxně přímo nebo nepřímo přispěly západní státy, především Velká Británie a Spojené státy americké. Jejich finanční a průmyslové kruhy velmi aktivně investovaly do německých továren a závodů, které vyráběly zboží pro vojenské účely. A mezi aristokracií a politickým establishmentem bylo mnoho příznivců radikálních, extrémně pravicových, nacionalistických hnutí, které získávaly sílu jak v Německu, tak v Evropě.

Versailleský „světový řád“ vyvolal četné skryté rozpory a zjevné konflikty. Ty souvisejí s hranicemi nových evropských států, svévolně vytvořených vítězi první světové války. Téměř bezprostředně po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné nároky, které se přeměnily v časované bomby.

Jedním z nejdůležitějších výsledků první světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vloženy velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byl to progresivní nápad, jehož důsledná realizace by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz světové války.

Společnost národů, ve které dominovaly vítězné mocnosti – Velká Británie a Francie, však ukázala svou neúčinnost a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech.  Ve Společnosti národů a obecně na evropském kontinentu nebyly vyslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu k vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Konkrétně uzavřít východoevropské a tichomořské dohody, které by mohly vytvořit bariéru proti agresi. Tyto návrhy byly ignorovány.

 

 

Společnost národů také nemohla zabránit konfliktům v různých částech světa, jako například útoku Itálie na Etiopii, občanské válce ve Španělsku, japonské agresi proti Číně, rakouský anschluss. A v případě Mnichovské dohody, na níž se kromě Hitlera a Mussoliniho zúčastnili i vůdci Velké Británie a Francie, proběhlo s plným souhlasem Rady Společnosti národů rozdělení Československa. V souvislosti s tím poznamenám, že na rozdíl od mnoha tehdejších vůdců Evropy se Stalin neušpinil osobním setkáním s Hitlerem, který byl v západních kruzích považován za docela respektovaného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech.

O rozdělení Československa jednalo spolu s Německem taky Polsko. Rozhodli se předem a společně, kdo by získal které československé země. 20. září 1938 polský velvyslanec v Německu, Józef Lipski informoval polského ministra zahraničních věcí, Józefa Becka o následujících ujištěních od Hitlera: „… V případě, že mezi Polskem a Československem dojde ke konfliktu na základě polských zájmů v Těšíně, Říše bude stát na naší (polské) straně“. Vůdce nacistů dokonce naznačil, aby začátek polských akcí „následoval… teprve poté, co Němci začnou okupovat Sudety“.

V Polsku si uvědomili, že bez Hitlerovy podpory by jejich agresivní plány byly odsouzeny k neúspěchu. Zde cituji záznam rozhovoru mezi německým velvyslancem ve Varšavě, Hans-Adolphem von Moltke a Józefem Beckem, ze dne 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a postavení SSSR v této otázce. Tady je to, co říká: „… Pan Beck… vyjádřil svou hlubokou vděčnost za loajální interpretaci polských zájmů na Mnichovské konferenci a za upřímné vztahy během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) zcela vzdávají hold pozicím führera a říšského kancléře“.

Rozdělení Československa bylo brutální a cynické. Mnichov srazil i ty křehké formální záruky, které doposud na kontinentu existovaly; ukázal, že vzájemné dohody jsou bezcenné. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako spouštěč, po němž se velká válka v Evropě stala neodvratitelnou.

Dnes by evropští politici, především polští vůdci, chtěli „zatajit“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich země tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce podílely na rozdělení kořisti, ale i proto, že je poněkud nevhodné pamatovat si, že v těch dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR.

Sovětský svaz, který vycházel ze svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, se pokusil předejít tragédii. Polsko, sledujíc své zájmy, všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. 19. září 1938 polský ministr zahraničí J. Beck o tom přímo informoval již zmíněného velvyslance J. Lipskiho před jeho setkáním s Hitlerem: „… V průběhu minulého roku polská vláda čtyřikrát zamítla návrh připojit se k mezinárodní intervenci na obranu Československa.“

Pro tadesco přeložila éter | Zdroj: kremlin.ru

Fašisti jako Merkel-Hitlerová, Čaputka a další, se snaží historii opět překroutit.

 

Loading...
Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.