Válka nebyla náhlá, čekali jí, připravovali se na ni. Ale nacistický úder byl skutečně historicky bezprecedentní, co se týče ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz čelil nejmocnější, plně mobilizované a vycvičené armádě na světě, pro kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Této smrtelné invaze se zúčastnili nejen Wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnoha dalších států evropského kontinentu.

Nejtěžší vojenské porážky v roce 1941 postavily zemi na pokraj katastrofy. Bylo nutné obnovit bojovou účinnost a řízení mimořádnými metodami, všeobecnou mobilizací a vynaložením všech sil státu a lidí. Již v létě 1941 se pod nepřátelskou palbou začaly evakuovat miliony občanů, stovky továren a průmyslu na východě země. V nejkratším možném čase byla v týlu zřízena výroba zbraní a střeliva, které začali přicházet na frontu již v první válečné zimě, a do roku 1943 byly překročeny údaje o válečné produkci Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dosáhl toho, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak i v týlu. A ještě pořád je těžké si uvědomit, pochopit, představit, jakého neuvěřitelného úsilí, odvahy a obětavosti tyto velké úspěchy vyžadovaly.

 

 

Proti silnému, po zuby vyzbrojenému, chladnokrevnému dobývacímu stroji nacistů se zvedla obrovská síla sovětské společnosti, sjednocené touhou chránit svou rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zlomil a pošlapal mírový život, jeho plány a naděje.

Během této hrozné krvavé války se samozřejmě některých lidí zmocnil strach, zmatek, zoufalství. Docházelo ke zradě a dezerci. Dalo o sobě vědět oslabení, vyvolané revolucí a občanskou válkou, nihilismus, posměšný postoj k národní historii, tradicím, víře, které se bolševici pokusili zasadit, zejména v prvních letech po nástupu k moci. Ale obecný postoj sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byl jiný – zachovat, zachránit vlast. Byl to skutečný, nezkrotný impuls. Lidé hledali podporu v pravých vlasteneckých hodnotách.

Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčeni, že obrovský mnohonárodnostní stát lze snadno podrobit. Počítali s tím, že náhlá válka, její nelítostnost a nesnesitelné těžkosti nevyhnutelně zhorší mezinárodní vztahy a zemi bude možné rozebrat na části. Hitler přímo prohlásil: „Naše politika ve vztahu k národům, obývajícím obrovské rozlohy Ruska, by měla spočívat v tom, aby povzbudila jakékoli formy neshod a rozkolů“.

No od prvních dnů se ukázalo, že tento plán nacistů selhal. Brestská pevnost byla do poslední kapky krve bráněna vojáky více než třiceti národností. V celé válce – jak ve velkých rozhodujících bitvách, tak v obraně každého předmostí, každého metru naší rodné země – vidíme příklady takové jednoty.

 

 

Pro miliony evakuovaných se Povolží a Ural, Sibiř a Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazsko staly jejich domovem. Jejich obyvatelé se dělili o to poslední, pomáhali vším, čím mohli. Přátelství národů, jejich vzájemná pomoc se staly pro nepřítele skutečnou nepřemožitelnou pevností.

V porážce nacismu – bez ohledu na to, co se teď snaží dokázat – hlavním, rozhodujícím vkladem přispěl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří bojovali až do konce v obklíčení pod Bělostokem a Mohylevem, Umaní a Kyjevem, Vjazmou a Charkovem. Šli do útoku u Moskvy a Stalingradu, Sevastopole a Odessy, Kurska a Smolenska. Osvobodili Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Vzali útokem Königsberg a Berlín.

Hájíme skutečnou pravdu o válce, ne hladkou ani lakovanou. Tuto národní, lidskou pravdu – drsnou, krutou a nemilosrdnou – nám sdělili mnohými způsoby spisovatelé a básníci, kteří prošli ohněm a peklem frontových zkoušek. Pro mě, stejně jako pro jiné generace, jejich upřímné, hluboké příběhy, romány, pronikavá „poručícká próza“ a básně navždy zanechaly stopu na duši, staly se testamentem – ctít veterány, kteří udělali pro vítězství všechno, co mohli, pamatovat na ty, kteří zůstali na bojišti.

I dnes jsou ohromující jednoduché a velké ve své podstatě řádky básně Alexandra Tvardovského „Byl jsem zabit u Rževa…“, věnované účastníkům krvavé, kruté bitvy Velké vlastenecké války v centrálním prostoru sovětsko-německé fronty. Teprve během bitev o město Ržev a vrchol Rževa od října 1941 do března 1943 ztratila Rudá armáda, včetně zraněných a pohřešovaných, 1 milion 342 tisíc 888 lidí. Vypočítávám tyto strašné, tragické, stále zdaleka ne úplné počty shromážděné z archivních zdrojů – poprvé, vzdávám hold vzpomínce na slavné i bezejmenné hrdiny, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvili nespravedlivě, nezaslouženě málo nebo úplně mlčeli.

 

 

Cituji ještě jeden dokument. Toto je zpráva Mezinárodní komise pro reparace z Německa v čele s I. Majskim, připravená v únoru 1945. Úkolem komise bylo určit vzorec, podle kterého poražené Německo muselo nahradit škodu vítězným mocnostmem. Komise dospěla k následujícímu závěru: „Počet vojáko-dní strávených Německem na sovětském frontu překračuje stejný počet na všech ostatních spojeneckých frontách, nejméně 10krát. Sovětský front také stáhl čtyři pětiny německých tanků a asi dvě třetiny německých letadel.“. Obecně se SSSR podílelo na 75% veškerého vojenského úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda během válečných let „rozemlela“ 626 divizí zemí „osi“, z nichž 508 – německých.

28. dubna 1942 Roosevelt ve svém projevu k americkému národu prohlásil: „Ruské jednotky zničily a nadále ničí více pracovních sil, letadel, tanků a zbraní našeho společného nepřítele, než všechny ostatní národy dohromady“. Churchill ve své zprávě Stalinovi dne 27. září 1944 napsal, že „ruská armáda uvolnila střeva z německého vojenského stroje …“.

Toto hodnocení našlo odezvu po celém světě. Protože v těchto slovech je velká pravda, kterou nikdo tehdy nezpochybnil. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřelo hladem a bombardováním, v ghettách a pecích nacistických táborů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127 a USA jednoho z 320. Bohužel tento počet nejobtížnějších a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný.

Je třeba pokračovat v pečlivé práci s cílem rehabilitace jmen a osudů všech obětí: vojáků Rudé armády, partyzánů, válečných zajatců a vězňů v koncentračních táborech, civilistů. To je náš závazek. A zde zvláštní role patří účastníkům pátracího hnutí, vojensko-vlasteneckým a dobrovolnickým sdružením, takovým projektům, jako elektronická databáze „Paměť národa“, založená na archivních dokumentech. A samozřejmě při řešení takového obecného humanitárního úkolu je zapotřebí úzká mezinárodní spolupráce.

K vítězství vedlo úsilí všech zemí a národů, které bojovaly proti společnému nepříteli. Britská armáda bránila svou vlast před invazí, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobodily Itálii, otevřely druhou frontu. Spojené státy zasadily agresorovi mohutné, drtivé údery v Pacifiku. Vzpomínáme na obrovské oběti čínského lidu a jejich obrovskou roli při porážce japonských militaristů. Nezapomeneme na bojovníky „Svobodné Francie“, kteří neuznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji proti nacistům. Budeme také vždy vděční za pomoc spojenců, kteří zajišťovali Rudé armádě munici, suroviny, jídlo, techniku. A byla významná – asi sedm procent z celkového objemu vojenské výroby v Sovětském svazu.

 

 

Jádro koalice proti Hitlerovi se začalo formovat ihned po útoku na Sovětský svaz, kdy jej Spojené státy a Velká Británie bezpodmínečně podporovaly v boji proti Hitlerovu Německu. Během Teheránské konference v roce 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili spojenectví velkých mocností, dohodli se na rozvoji koaliční diplomacie, společné strategii v boji proti společné smrtelné hrozbě. Vůdcové Velké trojky chápali jasně, že sjednocení průmyslového, zdrojového a vojenského potenciálu SSSR, USA a Velké Británie by vytvořilo nepopiratelnou nadřazenost nad nepřítelem.

Sovětský svaz v plné míře plnil své závazky vůči svým spojencům a vždy podal pomocnou ruku. Rozsáhlou operací “Bagration” v Bělorusku Rudá armáda pomohla anglo-americkému výsadku v Normandii. V lednu 1945 naši vojáci ukončili poslední mocnou ofenzívu Wehrmachtu na západní frontě v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR v plném souladu s Jaltskou dohodou vyhlásil válku Japonsku a porazil milionovou Kuantungskou armádu.

V červenci 1941 sovětské vedení oznámilo, že „cílem války proti fašistickým utlačovatelům není jen odstranění hrozby, která visí nad naší zemí, ale i pomoc všem národům Evropy, které sténaly pod jarmem německého fašismu“. V polovině roku 1944 byl nepřítel vyhnán z téměř celého sovětského území. Ale bylo nutné ho dorazit až do konce v jeho doupěti. A Rudá armáda zahájila osvobozeneckou misi v Evropě, zachránila celé národy před zničením a zotročením, před hrůzou holocaustu. Zachránila za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků.

Je také důležité nezapomenout na obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při likvidaci hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to v době, kdy na tisících verstách z Brestu do Moskvy a Volhy se táhla jen spálené země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech, do příští sklizně“. Souhlas sovětského vedení s posíláním potravin označil státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner za „záchranný čin…“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou.“

 

 

Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál, aby potrestal nacistické, politické a válečné zločince. Jeho rozhodování dává jasnou právní kvalifikaci takových zločinů proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Přímo a jednoznačně Norimberský soud odsoudil i nacistické spolupracovníky a spolupracovníky různých barev.

Tento hanebný jev se odehrál ve všech státech Evropy. Takové „postavy“, jako jsou Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich stoupenci a následovníci, přestože se oblékli do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a tyrani. V nelidskosti často překonávali své pány. Ve snaze šplhnout si v rámci zvláštních trestních skupin ochotně plnili kanibalistické úkoly. Dílo jejich krvavých rukou je poprava Babího Jara, Volyňský masakr, vyhořelá Chatyň, akce na vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku.

Pro tadesco přeložila éter | Zdroj: kremlin.ru

Loading...
Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.