DUTÁ ZEMĚ – Otvory na pólech (3. díl)

Tomáši Marný, články jsem prostudoval všechny, nicméně pevný názor nemám. Je mi 54 let a byl jsem dobře zpracován “vědeckým poznáním”, takže jsem žil v domnění že žijeme na kulaté Zemi. Po přečtení Vašich článků o duté Zemi jsem ale na vážkách. Nevím jak si dokázat teorii o duté Zemi, ale na druhou stranu mám zážitky které ji podporují.

Když jsme byli před dvaceti lety autem v Bulharsku. vyvedla nás cesta z vnitrozemí na pobřežní útes. Zastavil jsem, aby se synové i manželka mohli pokochat výhledem na moře. Viděli ho poprvé.
Manželka:”Co to je pod náma?”
Já na to že moře.
Manželka:”A proč vede do kopce?”
Tato reakce mne překvapila. Byl jsem u moře poprvé když mi bylo deset a na ten pohled jsem byl zvyklý. Musel jsem ale uznat že manželka má pravdu. Vysvětlil jsem jí to tak, že když se opaluje na našem dvorku, tak plochu dvorku vidí jako úzkou nudli. Když se na něj dívá shora z balkonu, vidí ho jako plochu o konkrétních rozměrech. A kdyby byl dvorek velký jak moře, vedl by také do kopce. A protože jsme na vyvýšeném útesu, vidíme moře v celé jeho velikosti jako plochu.

Jindy jsem s otcem jel pracovně na Ukrajinu. Když jsem v jednom úseku vyjel z lesa, uviděl jsem obrovskou rovinu. Kam se hrabe ta jihomoravská nebo polabská rovina! Ukrajinská rovina je úplný extrém, všude rovina a nikde ani náznak kopce. Když jsem ji viděl poprvé, řekl jsem že Hitler musel být totální debil, když chtěl tak obrovskou zemi dobýt a ovládnout. Na té rovině chyběly orientační body, kopec, les, vesnice, nebo vodojem či jiná věž. Rovina budila dojem obrovského lavoru.

Napadlo mne, jak je asi daleko obzor? Silnice byla rovná jak když střelí. Někde v dáli už nebylo možné rozeznat auta, protože silnice i auta ztrácely kontury. Bylo to na podzim, bylo sucho a viditelnost byla výborná. Zvyklý na naše roviny, pomyslel jsem si že na to šlápnu a za chvíli budu na obzoru. Tak jsem to mastil asi stotřicítkou a furt jsem nebyl na obzoru. Bohužel mne nenapadlo změřit si kilometry a čas. Když už jsem jel hodně dlouho, pořád nebyl na místě onoho obzoru a nervózně jsem tahal jednu cigaretu za druhou, napadlo mne podívat se do zpětného zrcátka. Les ze kterého jsem vyjel jsem už neviděl. Za mnou se rozprostíral ten samý “lavor”, jak přede mnou. Myslel jsem že okraj “lavoru” poznám, protože v tom místě musí být “lavor” zvednutý, tzn.že cesta povede do kopce a já to místo poznám podle úbytku rychlosti potřeby sešlápnou víc pedál plynu.

Jsem jenom člověk, mohu se mýlit, ale podle míry sešlápnutého plynu jsem měl pocit že jedu pořád po rovině. Tohle se špatně odhaduje, z kopce může auto brzdit protivítr, do kopce může vítr auto tlačit “do zad”. Netuším kolik těch “lavorů” jsem vlastně přejel. S otcem jsme probírali Hitlera a jeho vojska, které tu kdysi mrzly, nebo se bořily do bahna. Jeli jsme tak asi 2 hodiny a museli jsme ujet minimálně 260 km. Otec – navigátor později kontroloval mapu a tvrdil že ta rovina, v podstatě jedno obrovské zemědělské pole, byla dlouhá přes 300 km.

Další zážitek se mi stal na ostrově Rhodos. Po celodenním trajdání po městě Rhodos jsme se vrali autobusem do našeho hotelu. Právě zapadalo Slunce a jeho odlesk od moře byl ohromující. Nešlo mi do hlavym že se odrařené světlo zrcadlilo v celém dlouhém pásu sahajícím snad až po obzor. Přemítal jsem o úhlu dopadu a odrazu, proto by teoreticky mělo být Slunce v moři mít kruhový nebo oválný tvar. Protože ale byly na moři vlny, vysvětlil jsem si odraz jako součet odrazů od jednotlivých vln, které odráží světlo každým svým místem pod jiným úhlem. Moře by odráželo Slunce stejným způsobem na kulaté, rovné i duté Zemi stejným způsobem.
—————————————————————————————————————————————————

Pokud si diskutující po přečtení mého příspěvku uvědomí, že mají podobné zážitky, napište je.