Chris Floyd: Amerika mezi dvěma póly zoufalství

00:05

Jak se zeměkoule točí mezi dvěma póly nabitými zemským magnetizmem, kmitá náš názor na dnešní Ameriku mezi dvěma póly nabitými zoufalstvím. Když zaujmete pozici na pólu jednom, možná tam spatříte sama sebe vykřikujícího, že ještě nikdy nebylo tak zle, jak je dnes.

Ale když se přemístíte na pól protilehlý, můžete tam znou zastihnout sebe sama, tentokrát však přesvědčeného o tom, že dnešek není vlastně ničím jiným, než pokračováním toho, co zde už bylo – čili hrůz a pekel, které vás provázely celý váš život: válek, lži, zvěrstev, komplotů, nespravedlnosti, terorizmu, korupce i měst v ohni. Cožpak nestálo tohle všechno v pozadí vašeho života, ať už je vám dvacet nebo osmdesát? A je možné, že vás při takovýchto úvahách napadne i častečně uklidňující myšlenka: Že totiž to, co vidíte dnes, není ve skutečnosti znásilněním dosavadní normy národního života (či všelidských záležitostí vůbec), ale že to jen hypertrofovalo v důsledku pokročilejších technologií a v zásadě se to tedy od nejzákladnějšího minulého neliší. Takže je možná pravda, co už kdosi řekl: Nic nového pod sluncem.

[wp_ad_camp_2]

Ale pak usednete k počítači a hledíte na tweet, který tam vyvěsil člen nejváženější instituce v zemi – senátu. Senátor za stát Florida Marco Rubio tam vedle svého textu, bouřícího proti současné vládě Venezuely, umístil dvě fotografie. Na jedné je usmívající se někdejší libyjský vůdce Kaddáfi – a hned vedle ní fotografie jeho ubitého těla.

V tu chvíli strnete. Je to nepochybné. Jde o vzkaz amerického politika venezuelskému prezidentu Madurovi: Pamatuj, že tohle čeká každého politického vůdce, který neudělá to, co my chceme!

Šok, který v ten okamžik pocítíte, je jako úder do tváře. A dokonce i v čase vlády Trumpovy administrativy se vám zdá, že tohle se už ocitá za hranici. Že tohle už je rozdíl kvalitativní, zavádějící nás do dosud nezpamovaných vod, nacházejících se daleko od břehů minulosti.

[wp_ad_camp_2]

Avšak náhle jste zase zpět na pólu opačném. A to když si vzpomenete na další postavu velitelských výšin naší společnosti. Na Hillary Clintonovou. Jak si coby úřadující ministryně po téže vraždě Kaddáfího v televizní debatě takto radostně zajásala: „Přišli jsme, viděli jsme, už nežije, ha, ha, ha“.

Vzpomenete si v tu chvíli i na to, jak v průběhu své prezidentské kampaně slibovala, že totálně vyhladí 70 milionů lidí v Iránu, jestliže tato země, která nikdy nevlastnila nukleární zbraně a nemá je dodnes, zaútočí nukleárně na Izrael, který těch zbraní má víc než dvě stovky. A možná se vám při vzpomínce na tuhle absurditu vybaví i obraz Madeline Allbrightové, hájící usmrcení půl milionu nevinných dětí, které zemřely v důsledku sankcí, uvalených i na ně jejím tehdejším šéfem Billem Clintonem. Což vás zavede ještě dál do minulosti, až k hromadné vraždě v My Lai – a v tom okamžiku se vám vyjeví, že to, co sledujte dnes, není žádným úletem, ale že jde o   p o k r a č o v á n í. Ano pravda, zrychlené, ale jinak je to totéž zpráchnivělé dřevo potápějící se lodi, jen v ještě pokročilejším stádiu zkázy.

Avšak útesy, na které jsme hnáni, jsou tytéž, ke kterým směřujeme už dlouhou, předlouhou dobu.

Vybral a přeložil Lubomír Man

[wp_ad_camp_2]