Co nám podsouvají média o Vladimíru Putinovi? Díl 1/3

Západní korporátní média obsadila Vladimíra Putina do role hlavního padoucha současné geopolitiky. Pokud by jejich zpravodajství o ruském prezidentovi bylo pravdivé a objektivní, museli bychom dospět k závěru, že Putin nemá vůbec žádné dobré kvality, že ​​je nejnenasytnějším, nejbezcitnějším tyranem od doby Džingischána a že svou vládu proměnil v kriminální mafiánský stát. Vskutku nelichotivé a negativní zprávy o Vladimíru Putinovi přicházejí ze všech stran, ale tam, kde by měly být předloženy konkrétní důkazy, vidíme neustálé opakování obvinění, které je považováno za dostatečný důkaz.

[wp_ad_camp_2]

Goebbelsova technika velké lži je o tom, jak podvádět lidi velkými, bezostyšnými lži, prostřednictvím jejich neustálého opakování. Pokud nás má pravda osvobodit, musíme ji šířit směle a odhodlaně. Musíme se postavit proti lžím. Těch, kteří touží po válkách, je jen hrstka, a nás, kteří toužíme po míru, je mnoho. I když mohou  umlčet některé z nás, nemohou umlčet každého. Čiň svůj díl, odmítni strach a lži, a společně můžeme skončit dnešní dystopický stav trvalé války.

Dobrým příkladem velké lži je způsob, jakým Bill Browder „dokázal” Putinovu korupci. Jeho důkaz je směšný, ale korporátní média jednají s Browderem, jako by to byl odborník na dané téma a opakují jeho obvinění, jako by to byla nesporná fakta. Přestože by taková okázalá předpojatost měla být podezřelá, zdá se, že technika velké lži funguje. Dnes má většina obyvatel Západu sklon věřit, že Putin běžně vraždí své kritiky a politické soupeře, že si nahrabal obrovské osobní jmění a že řídí Rusko jako své vlastní panství.

Démonizace, která způsobila tato přesvědčení, není náhodná. Jak jsme již viděli na příkladech Slobodana Miloševiče (Srbsko), Saddáma Husajna (Irák), Moammara Kaddáfího (Libye) a Bašára Al Assada (Sýrie), očerňování zahraničního vůdce se pravidelně využívá pro vytvoření souhlasu veřejnosti s válkou. Negativní vnímání vůdců cílových národů předurčuje veřejnost, obzvláště ty kteří se považují za spravedlivé a progresivní, aby akceptovali válku nebo operace na změnu režimu jako způsob, jak „pomoci” tomuto národu se osvobodit od politického útlaku a získal větší svobodu a demokracii.

Války za účelem získání nerostných zdrojů nebo hegemonie nemusí být pro veřejnost přijatelné, ale zcela něco jiného je vést války za účelem ochrany lidských práv. Za ta léta jsem slyšel mnoho jinak vzdělaných intelektuálů s dobrými úmysly, jak se snaží ospravedlnit i zcela zřejmě protiprávní války v případě, kdy se domnívají, že motivem je kritérium lidských práv.

[wp_ad_camp_2]

Může dojít k další velké válce

Ve věku neustálého válčení bychom neměli samolibě věřit, že další světová válka není možná. Existují dobře pochopené (ale nikdy diskutované) systémové důvody, proč se část západního ekonomicko/politického zřízení pravidelně uchyluje k válce jako svému preferovanému politickému nástroji. Rozhodně touží po takové válce a jejich program není zatížen morálními skrupulemi, které by zastavily 99.9% z nás.

Tím, že jsem v 90. letech 20. století zažil válku v bývalé Jugoslávii, cítil jsem povinnost odhalit pravdu a přispět svým dílem k odhalení velké lži, která by mohla katalyzovat příští světovou válku. Výsledkem mého úsilí je kniha s názvem Ohromný podvod  [Grand Deception: Truth About Bill Browder, the Magnitsky Act and Anti-Russian Sanctions.] (nyní zakázána těmi, kteří si přejí válku proti Rusku), ze které byla vybrána následující série článků.

Výňatek: Proč se vůbec obtěžovat s pochopením toho, kdo je Putin jako muž?

Dlouhou dobu, dokonce i poté co mě Bill Browder upozornil na skutečnost, že Putin by mohl být v Rusku silou pro dobro, jsem měl malý zájem pochopit Putina jako muže. Přemýšlel jsem o něm jako o politikovi a obecně souhlasím s myšlenkou, že politická moc přitahuje přesně ten druh lidí, kteří by ji neměli mít. Věřím také, že moc korumpuje i jinak slušné muže a ženy a předpokládal jsem, že Vladimír Putin není jiný. Nebylo pro mě těžké uvěřit, že je pravděpodobně zkorumpovaný a že využívá svého postavení k obohacení sebe, svých rodinných příslušníků a spolupracovníků. Což je v každém případě to, co všichni ostatní na západě věděli o Putinovi.

Teprve v důsledku neustálého jekotu a nekonečné démonizace Vladimíra Putina po ukrajinském převratu v roce 2014 jsem cítil nutnost snažit se zjistit více o tom, kým je jako člověk. Začal jsem sledováním mnoha jeho projevů a rozhovorů, pozorně poslouchal tomu, co říkal, stejně jako způsob, jakým mluvil.

V jeho slavném „mnichovském projevu”, který ruský prezident pronesl 10. února 2007, Putin upozorňoval na rozpadající se systém mezinárodních vztahů v období po studené válce a nevyhnutelný zánik unipolárního světového řádu. V mnoha ohledech se jeho varování ukázala jako prorocká.

Také jsem shlédl řadu dokumentů o něm – několik lichotivých filmů a mnoho nelichotivých. Také jsem vyhledal na internetu názory lidí, kteří ho osobně znali a pracovali s ním. Portrét muže, který se objevil z mnoha takových posudků, včetně jeho vlastních činů, se zdá být zcela v nesouladu s pověstí, kterou Vladimír Putin získal na Západě. Zde jsou některé incidenty, které ovlivnily moje vlastní vnímání jeho osobnosti.

Lidé na prvním místě

Putin v období po krizi v roce 2008 veřejně prohlásil, že nese odpovědnost za to, že krize z roku 1998 se nebude opakovat, když je on v úřadě. Jeho vláda také podnikla proaktivní kroky na omezení dopadů krize. V červenci 2008 Putin osobně navštívil město Pikaljevo v Leningradské oblasti, kde se postavil před ředitele a vlastníky velké hutní továrny. Bylo to nedlouho poté, co majitelé zavřeli výrobu a propustili bez vyplacení výplat tisíce svých pracovníků.

Při setkání jim Putin vynadal, že kvůli jejich neprofesionálnímu chování a chamtivosti budou tisíce rodin bez živobytí. To pro jeho vládu bylo nepřijatelné a nařídil majitelům, aby znovu spustili výrobu, nebo to vláda udělá bez nich. Dále vedení nařídil okamžitě („termín je dnes“) zaplatit nedoplatky platů všem zaměstnancům, které činily více než 41 milionů rublů. Tato epizoda, která byla natočena pro televizní noviny, se následně stala velmi populárním videem na internetu. Celé to bylo téměř jistě namířeno na veřejné mínění, ale i tak byl jeho záměr a poselství varovat třídu oligarchů, aby nebrali životy svých zaměstnanců jako jednorázový zdroj.

Vladimír Putin, v té době ve funkci předsedy vlády, vyčinil Olegu Děripaskovi, který býval nejbohatším mužem v Rusku, a dalším ruským podnikatelům na setkání v Pikaljově.

Putin podnikl podobnou akci na ochranu obyčejných lidi během další krizové situace. Během své první zimy v jeho funkci prezidenta celá města a vesnice napříč Dálným východem země, který čítal až 400 000 obyvatel, nebyla vytápěna kvůli nedostatku uhlí. Došlo k vážné krizi, kdy se zavíraly doly, pracující končili na ulici a dokonce i nemocnice přestaly kvůli zimě fungovat. Ale uhlí na vytápění bylo v Rusku dostatek, jen jeho většina byla již vyčleněna na vývoz. Vladimír Putin nesouhlasil s tím, že by Rusové měli mrznout po celou zimu, aby uhlí mohlo být vyměněno za americké dolary. Vydal nařízení, že vývoz uhlí se okamžitě zastavuje a že veškeré dostupné množství bude posláno zpět na Sibiř do kotlů vyhřívacích stanic.

[wp_ad_camp_2]

Z těchto příkladů vyplývá, že v Putinově světě má blahobyt lidí přednost před finančními zisky investiční třídy. Tato koncepce se může zdát exotická a cizí pro obyvatele Západu, kterým jsou již celou generaci vymývány mozky neoliberální ekonomikou, ve které zisky trumfují jakékoliv a každé jiné zájmy, včetně zdraví a blahobytu lidí.

Jako úplný opak si poslechněte to, co Larry Kudlow, v současné době ředitel Národního hospodářského sdružení pod prezidentem Donaldem Trumpem, řekl v březnu 2011 o situaci okamžitě po japonské tsunami, která zabila nejméně 20 000 lidí: „Ztráty na lidských životech se zdají být mnohem horší než ekonomické ztráty a to je něco, za co můžeme být vděční.”

Domnívám se však, že kromě vymývání mozků by každý normální člověk – dokonce i na Západě vzdělaní ekonomové – souhlasil, že během krize je správné postarat se o lidi a nechat oligarchy, ať se popasují s čtvrtroční nebo celorořní sníženou ziskovostí svých podniků.