Co nám podsouvají média o Vladimíru Putinovi? Díl 2/3

Vladimír Putin je v západních médiích neúprosně očerňován téměř od samého začátku jeho prezidenství. Pokud by jejich vyobrazení Putina odráželo objektivní pravdu, museli bychom dospět k závěru, že ten muž nemá vůbec žádné dobré kvality. Jak jsem poznamenal v první sérii výňatků z knihy Ohromný podvod  [Grand Deception], systematické očerňování vůdce národa vytváří u mnoha lidí náchylnost k tomu, aby souhlasili s válkou nebo změnou režimu, jako cestou pomoci postiženému národu zbavit se zkaženého, ​​tyranského vůdce. Pokud budeme nenávidět Vladimíra Putina, můžeme přijmout to, že naše zpravodajské služby zorganizují státní převrat, aby ho dostali od moci, i kdyby během toho měla téct krev některých Rusů. Mělo by se jednat o čestný čin, vykonaný pro vyšší dobro. Skutečně, neboť ti, kteří zoufale potřebují změnu režimu v Rusku, budou velice rádi, když budeme nenávidět Putina. Proto ty nepřetržité jednostranné negativní zprávy. Zde nabízím jiný pohled: co když Putin není superdarebák? Co když má ve skutečnosti dobré kvality? Neměli bychom se pokusit poznat tohoto člověka o něco lépe předtím, než přijmeme další změnu režimu nebo válku, abychom zbavili svět tyranů?

[wp_ad_camp_2]

Podle jeho šéfa bezpečnosti, Alexandera Koržakova, pracoval Boris Jelcin asi dvě hodiny denně. Zbytek trávil u jídla, pití, tenisu, lovu nebo užíváním si jiné zábavy. Vladimír Putin údajně pracuje výjimečně dlouho a několik jeho poradců a ministrů vypovídalo o tom, že s ním pracovali až do pozdních nočních hodin, aby jim poté příští den brzy ráno volal. Bankéř v exilu a bývalý oligarcha Sergej Pugačov popsal své zkušenosti následovně:

„… byli jsme téměř pořád spolu, každý den jsme se setkali – od časného rána až do pozdního večera, do 3, do 4 hodin ráno každý den, každý den. Přirozeně jsme diskutovali o otázkách rozvoje státního podnikání, stavu hospodářství a tak dále. Putin potřeboval někoho, kdo tomu rozuměl a dobře znal tyto záležitosti. “(Harding, Smith a Maynard 2015)

Někteří z jeho poradců a ministrů mluvili o tom, jak se s ním setkali, aby prodiskutovali nějaké záležitosti v rámci jejich specializované oblasti, jen aby s překvapením zjistili, že Putin měl mnohem podrobnější pochopení dané oblasti než oni sami. Tím, že je své práci tak oddaný a do takové míry do ní ponořený, dovoluje to Vladimíru Putinovi pořádat jeho slavné maratónové tiskové konference, během kterých mluví tři nebo čtyři hodiny a odpovídá na otázky novinářů s přesnými a detailními informacemi, a navíc bez čtecího zařízení. V roce 2016 jeho 14. každoroční maraton, během kterého diváci volají do studia,  trval 3 a půl hodiny a odpověděl na 80 otázek! Většina západních politiků se již ani neodvažuje vystoupit ve veřejném fórů bez předem připravených a odzkoušených projevů, které čtou ze čtecích zařízení, přičemž odpoví jen na pár otázek od spřátelených reportérů předtím, než je lidé, kteří je mají na starost, odvedou a zachrání před potenciální ostudou.

Boj proti terorismu

Rusko a Spojené státy měly v 21. století jednu společnou věc: své příslušné války proti terorismu. Zatímco Spojené státy přenesly svůj boj proti terorismu do Afghánistánu a Iráku, Rusko vedlo svou vlastní válku v Čečensku, která trvala téměř deset let, od srpna 1999 do dubna 2009. V létě roku 2015, jen šest let poukončení bojů, korespondent časopisu Time Simon Shuster navštívil Čečensko. Informoval o tom, že:

„Čečensko prošlo výraznou transformací. Jeho města byla znovu postavena z peněz Moskvy. Veškeré stopy jeho separatistické vzpoury byly odstraněny.” (Shuster a Martinelli 2015)

Čečensko skutečně pod Putinem dosáhlo na nejvyšší úroveň prosperity, jakou kdy mělo. Videoklip, který byl součástí Shusterova článku, vyprávěl o tom jak:

„Děti, které v dnešních dnech vyrůstají v Čečensku, mají mnohem větší štěstí, než jejich rodiče a prarodiče. Alespoň ti nejmladší znají svou domovinu jen jako klidné a dokonce i krásné místo, plné obrovských mešit a mrakodrapů a nákupních čtvrtí s restauacemi rychlého občerstvení.”

Naproti tomu americká válka proti teroru zanechala chaos a rozklad ve všech zemích, kterých se dotkla, od Afghánistánu a Iráku, po Libyi, Sýrii, Jemen, Somálsko a Súdán. Kosovo, které je od roku 2000 de facto americkým protektorátem, je dnes nejchudší a nejzkorumpovanější zemí v Evropě, s ohromným odlivem obyvatelstva za prací a nezaměstnaností přesahující 35%. Neustále licoměrný Západ často obviňoval Vladimíra Putina, že je příliš tvrdý v boji proti čečenským teroristům (které obvykle nazývají „rebely” nebo „separatisty”), ale to je neopodstatněná a nesmyslná výčitka. Západní analytici možná vědí, jaký je rozdíl mezi na jedné straně jemnou válkou proti teroru a na druhé tou bezohlednou, ale toto je zbytečná debata, kterou bych navrhl vyřešit podle pravidla „soudím je podle jejich plodů”.

[wp_ad_camp_2]

Odpuštění dluhů Kubě

Když Vladimír Putin v roce 2014  navštívil Kubu, odepsal 90 procent kubánského dluhu ve výši 32 miliard dolarů, které Kuba dlužila Rusku z éry Sovětského svazu. Možná se jednalo o vypočítavé gesto, učiněné s nějakým postranním úmyslem ve prospěch ruských zájmů. Přesto bylo toto gesto pozoruhodné, protože západní věřitelé, vedeni Mezinárodním měnovým fondem, v té době prosazovali vůči Řecku krutý a nehumánní úsporný program na splacení řeckých dluhů. Ten samý Měnový fond, kterýpřed dvaceti lety rozkradl Rusko, si nyní vynucoval ekonomické zardoušení Řecka, které by mělo pro tuto zemi podobné následky, jako v Rusku v devadesátých letech.

Vyšinuté uvažování věřitelů bylo vidět během zasedání Bruselské skupiny v březnu roku 2015. Jelikož Řecko bylo nebezpečně blízko neschopnosti plnit své dluhové závazky, delegace zastupující jeho věřitele navrhla řeckému ministru financí Yanisovi Varoufakisovi, že jeho vláda bude schopna splácet své dluhy tak, že po dobu dvou měsíců zastaví vyplácení platů státních zaměstnanců a důchodů. Doporučování přímé krádeže peněz od obyčejných Řeků podle všeho nevyvedlo z konceptu ani nezahanbilo podnikavé věřitele Řecka.

O jeden a půl roku později, v listopadu 2016, „vůdce svobodného světa”, americký prezident Barack Obama,přicestoval  do Řecka na svou poslední oficiální návštěvu. Při této příležitosti nenabídl ani pomoc, ani dluhovou úlevu. Místo toho sypal další sůl do ran země tím, že opakovaně tvrdil, jak Řecko musí pokračovat v prosazování úsporných opatření, která již jeho ekonomiku dotlačila do drtivé deprese.

Bez ohledu na motivy a národní zájmy, gesto Vladimira Putina vůči Kubě stálo v ostrém kontrastu s řeckými věřiteli a americkým prezidentem Obamou. Gesto Vladimíra Putina vůči Kubě bylo velkorysé a humánní. Současně způsob jakým Západ zachází s Řeckem je nehumánní a krutý.

Azyl pro Edwarda Snowdena

V červnu roku 2013 odhalil sub-kontraktor pro Národní bezpečnostní agenturu (NSA) Edward Snowden ohromný rozsah programu celosvětového sledování ze strany NSA, která nezákonně shromažďovala téměř veškerou elektronickou a telefonickou komunikaci obyčejných, zákony respektujících Američanů a cizinců. Odhalení tajemství amerického (a britského) sledovacího státu učinilo z Edwarda Snowdena přes noc hledaného muže a CIA rozjela jeden z největších honů na člověka. Aby se vyhnul zatčení, Snowden v neděli 23. června 2013 nastoupil na let Aeroflotu z Hongkongu do Moskvy. Jeho záměrem bylo letět dál na Kubu a odtud pokračovat do jiné jihoamerické země, možná Venezuely nebo Ekvádoru. Americká vláda ho obvinila ze špionáže a okamžitě začala tlačit na různé vlády na celém světě, aby Snowdena zatkly a vydaly ho do USA. Když jeho let z Hongkongu přistál na letišti Moskva – Šeremeťjevo, americké úřady zrušily jeho pas a Snowden nebyl schopen pokračovat v cestě z Moskvy, takže od toho momentu nebylo jasné, kde se vyskytuje.

O dva dny později, 25. června, Vladimír Putin potvrdil, že Snowden je stále na letišti Šeremeťjevo, že je svobodným mužem, že si může vybrat svou vlastní konečnou destinaci a že Rusko ho nezatkne ani nevydá. Prostřednictvím různých kanálů se americká vláda v následujících dnech pokoušela přesvědčit ruské protistrany, aby Snowdena zadržely a vrátily ho. Američané byli tak dychtiví dostat se ke Snowdenovi, že když si mysleli, že by se mohl pokusit o utěk z Ruska v prezidentském letadle, patřícím bolivijskému prezidentovi Evo Moralesovi, přikázali francouzským, španělským, italským a portugalským orgánům, aby porušily mezinárodní právo a odepřely bolivijskému prezidentovi vstup do jejich vzdušného prostoru, čímž přinutily jeho letadlo přistát ve Vídni, kde byl prezident Morales a jeho posádka zadržováni 14 hodin.

Informace CIA, že Snowden byl v letadle, se ukázaly jako nepravdivé, takže celý diplomatický incident pouze odhalil povahu vztahu mezi říší a jejími evropskými vazaly, stejně jako jejich přezíravý postoj k mezinárodnímu právu. Zdá se, že zákony jsou pro to, aby se porušovaly, pokud to vyžaduje hegemonská účelnost. Incident také ukázal Edwardovi Snowdenovi, že by pro něj bylo marné hledat azyl v jakékoliv západním zemi, která je spojencem USA, protože by pravděpodobně porušila své vlastní zákony, aby vyhověla americkému požadavku na vydání. V důsledku toho Snowden neměl jinou možnost, než zůstat tam, kde byl, a požádat o azyl v Rusku. 1. července Putin uvedl, že Edwardovi Snowdenovi může být v Rusku udělen azyl pod podmínkou, že přestane páchat další škody „našim americkým partnerům“.

Při sledování vývoje těchto událostí na konci června a července roku 2013 jsem přemýšlel nad tím, zda Rusové nakonec nevezmou Edwarda Snowdena a nevymění ho za nějaký velký ústupek od  jejich „amerických partnerů”, kteří očividně měli veliký zájem dostat tohoto odpadlíka whisleblowera [z angličtiny, definováno jako označení pro případy, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec nějaké organizace – whistleblower, tedy „ten, kdo hvízdá na píšťalku“ – upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky, pozn. překl.]. Vzpomínám si, že jsem přemýšlel nad tím, jak nám výsledek tohoto incidentu dá důležitou indicii o tom, jaký Vladimír Putin skutečně je: udělá správnou věc a nabídne Snowdenovi azyl a ochranu, nebo ho nakonec využije k obchodu? Měl jsem pocit, že Putin opravdu udělá správnou věc, ale současně mě znepokojovala myšlenka, že bych se mohl mýlit a zklamat se v něm. Po několika týdnech soudních řízení byl 31. července 2013 Snowdenovi v Rusku udělen azyl.

[wp_ad_camp_2]

Dnes (na konci března 2017), po téměř čtyřech letech, žije Edward Snowden v Rusku jako svobodný člověk, a to hlavně kvůli zásadovému postoji Vladimíra Putina a jeho odvaze bojovat proti tlaku USA. Kdyby mu nebyl udělen azyl v Rusku, dnes by si Snowden s největší pravděpodobností odpykával velmi dlouhý trest ve vězení za to, že konal svou vlasteneckou povinnost.

zdroj: 9