Filolog a historik Ivan Müller: O hlaholici aneb vše je jinak

Titulní obrázek: freska Cyril a Metoděj v Římě, San Clemente, 11.století, autor neznámý

Křesťanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje uctíváme i státním svátkem, o jejich zásluhách ale tradujeme nepravdy. Cyril není autorem písma hlaholice, slovanská slovesná kultura je mnohem starší. S tímto „kacířským“ zjištěním jsem léta narážel, než jej otiskli na Moravě, kde duo misionářů působilo.

Ten příběh známe všichni ze škol. Vzdělaní bratři Cyril (Konstantin) a Metoděj pocházeli z řecké Soluně. V roce 863 přišli na přání knížete Rostislava na Velkou Moravu, aby pokřesťanštili tamní slovanské obyvatelstvo. Tuto událost připomíná svátek stanovený symbolicky na 5. července.

Letos v únoru tomu bylo 1150 let, co Cyril zemřel v Římě. Přicestoval tam s Metodějem požádat papeže, aby uznal slovanskou liturgii byzantského obřadu a dovolil její používání na Moravě. Papež jejich žádosti vyhověl. Potud vládnoucí výklad sedí.

V učebnicích dějepisu se ale také dočteme, že Cyril pro tuto slovanskou liturgii vytvořil i zvláštní písmo, takzvanou hlaholici. Další obvyklé, ale pochybné tvrzení se váže k žákům věrozvěstů, které z Moravy vyhnali po Metodějově smrti v roce 885. Poté prý tito žáci nahradili hlaholici jiným písmem, které nazvali cyrilice na počest jejich velkého mistra.

Náhrada se běžně zdůvodňuje tím, že hlaholice byla písmo naprosto nesrozumitelné. Z letmého pohledu vyvolává dojem, že vychází jen z libovůle svého autora. Naproti tomu takzvaná cyrilice měla zřejmě zdroj v řeckém písmu, které se užívalo v Konstantinopoli v 9. století.

[wp_ad_camp_2]

Selhání slavistiky

Hlaholici jsem s přestávkami zkoumal od roku 1965. Již na počátku bádání ve mně hlodalo podezření, že stávající teorie je nesmysl, že původ hlaholice i cyrilice musíme hledat jinde. Dnes jsem o tom přesvědčen.

Omyl ohledně vzniku slovanských písem pramení z lapsu slavistiky, která přejala povrchně a nekriticky tři informace. V Životopise sv. Cyrila a v Životopise sv. Metoděje se praví, že Cyril vytvořil pro Slovany písmo. Totéž tvrzení se nachází i ve spisku mnicha Chrabra.

Z těchto povšechných sdělení skočila slavistika k závěru, že Cyril vytvořil hlaholici, protože je nesporně starší než cyrilice. Nikoho nenapadlo, že zmíněná tři svědectví mohou být neúplná, resp. že jim rozumíme jen jednostranně. Nevyplývá z nich totiž, že před Cyrilem žádné slovanské písmo nikde neexistovalo.

Hlaholice je adaptace řeckého písma

Všichni, kteří se přede mnou pokoušeli vysvětlit vznik hlaholice, hledali v nejrůznějších cizích abecedách vzory hlaholských písmen. Svedlo je k tomu všeobecné mínění, že hlaholice představuje hromadu písmenek sebraných ze všech možných antických abeced. Tak se například tvrdí, že hlaholské K pochází z hebrejštiny, š z aramejštiny a D z řečtiny.

[wp_ad_camp_2]

Studium paleografie a mnohaletá práce se středověkými texty mi ale napovídaly něco jiného. Považoval jsem za nejpravděpodobnější, že tvůrce hlaholice nevyzobával v různých abecedách, co by se mu hodilo. Mnohem spíše důsledně vycházel z jednoho písma, které důkladně znal, a sice z řečtiny.

Řečtina jako jazyk literatury existuje přibližně dva a půl tisíce let. Během této doby se vyvíjela a to jak po stránce hláskové, mluvnické, tak i grafické. Snažil jsem se tedy odhalit okamžik v historii řečtiny, kdy slovanské písmo hlaholice mohlo být odvozeno. Jediná doba, která přichází v úvahu, je zhruba 3. až 4. století po Kristu.

Jinak řečeno: navzdory vžitému názoru vznikla podle mě hlaholice asi pět až šest set let před tím, než Cyril a Metoděj přišli na Moravu!

Naznačím alespoň jednu z indicií: řecká Beta je v podstatě přejata do hlaholice se stejnou výslovností jakou má v klasické řečtině. Oproti tomu do cyrilice se začlenila s výslovností v, jak ví každý, kdo se učil rusky. Změna výslovnosti Bety z „b“ do „v“ se odehrála někdy ve 3. či 4. století. Hlaholice tudíž musela vzniknout před touto dobou a cyrilice po ní.

Kolébkou hlaholice je Druhý Řím

Když jsem určil přibližnou dobu vzniku hlaholice, zbývalo vypátrat místo jejího zrodu. Jedinou oblastí, která přichází v úvahu, je Slovinsko, přesněji území, kde jsou města Aquileia a Grado. Ty v rané době osídlovalo obyvatelstvo slovanské řeči, poitalštění triumfovalo až mnohem později.

Aquileia leží poblíž Terstského zálivu. Založili ji Římané jako vojenskou základnu, do níž nastěhovali tři legie. Kolem změny letopočtu byla asi 9. či 10. největším městem římské říše a pyšnila se honosným přízviskem Druhý Řím.

[wp_ad_camp_2]

Podle legendy vznikla v Aquilei křesťanská obec již v 1. století po Kristu a město se brzy stalo důležitým křesťanským centrem. Dokonce ho uznali za patriarchát, což byl tehdy – před ustavením papežství – nejvyšší církevní úřad.

Z Aquilei působila misie, jejíž stopy nacházíme v Rakousku, jižním Německu i v chorvatské Dalmácii. Osobně se domnívám, že misie z Aquilei došla až do města Cherson nedaleko Černého moře.

Od poloviny 4. století vzniká asi osm kilometrů na jih od Aquileie město s velikou katedrálou, která má sloužit jako záložní svatostánek v případě ohrožení ze strany takzvaných barbarů. Toto město, které ční z ostrova laguny podobně jako pozdější Benátky, se nazývá italsky Grado a slovinsky Grad, což neznamená nic jiného než Hrad.

Výjimečnost Slovanů na jevišti dějin

Sečteno, podtrženo: Cyril není zakladatelem slovanského písemnictví, ale jeho velkým obnovitelem. On, Metoděj a jejich žáci přepisovali starší hlaholsky psané texty do cyrilice.

Metoděj podle své legendy pořídil překlad Starého zákona (kromě knih Makabejských) asi jen za půl roku. Tomuto výkonu se nechce věřit, byť mu prý pomáhali dva rychlopisci.

Domnívám se, že Metoděj Starý zákon nepřekládal, ale pouze editoval. A oni rychlopisci Starý zákon transliterovali z hlaholice do cyrilice. Proto je pravděpodobné, že slovanská literatura z doby před-Cyrilovské se může nacházet jak v textech psaných cyrilicí, tak i v textech psaných hlaholicí.

[wp_ad_camp_2]

Z mých poznatků vyplývá, že slovanská slovesná kultura je daleko starší než se traduje. Její kořeny sahají do pozdní antiky, do doby příchodu a růstu křesťanství. Slované jako jediný kmen, od okamžiku, kdy vstupují na jeviště dějin, používají pro bohoslužebné účely své vlastní písmo i vlastní řeč.

Málokdo ví, že hlaholice a staroslovanský jazyk se ve čtyřech chorvatských církevních provinciích používaly až do začátku 20. století. Podobně asi mnohé překvapí, že knihy v hlaholici tiskla papežská tiskárna v Římě. Na jediném místě na světě Řím strpěl používání lidového jazyka ve všech liturgických a právních úkonech.

Poslední díl mozaiky

Mé novátorské teze zrály dlouho, ale z různých důvodů zůstávaly v příslovečném šuplíku. Poprvé jsem je v ucelené podobě přednesl v září 1995 na slavistické konferenci v Nitře. Reakcí byl hlavně údiv, později se přidala i zdrženlivost, nedůvěra a možná pocit ohrožení. Přepisovat učebnice, natož vlastní díla se nikomu nechce.

Svůj objev jsem následně rozvinul v knížce Doba a místo vzniku hlaholice. V roce 2015 ji vydalo Moravské zemské muzeum v Brně. Letos k ní přidá anglickou reedici, aby se s mými argumenty mohla popasovat i světová veřejnost.

Pozornému čtenáři ale jistě neuniklo, že moje alternativní teorie (zatím) postrádá jasnou odpověď na jednu zbývající otázku: kdo z řečtiny hlaholici odvodil? Koho, když ne Cyrila, máme považovat za jejího tvůrce? Jde o jednu osobnost či spíše skupinu učenců?

Soudím nicméně, že tento poslední díl mozaiky je z hlediska celku nejméně důležitým. A asi zůstane navždy tajemstvím. Dostupné prameny totiž mlčí a logické dedukce neukazují cestu o moc spolehlivěji než čiré spekulace. Přesto budu rád, pokud se někdo pokusí rozlousknout i tento oříšek.

[wp_ad_camp_2]

Komentář: Knihu lze objednat přímo na stránkách Moravského zemského muzea: