Francouzská spirála smrti

2. února 2017: „No-go zóna“ na východním předměstí Paříže. Policejní hlídka slyší výkřiky. Rozhodne se zkontrolovat situaci. Když policisté dorazí na místo, tak je jeden mladý muž slovně napadne. Rozhodnou se ho zatknout. On je udeří. Strhne se potyčka. Mladík poté obviní policistu, že ho znásilnil policejním obuškem. Policejní vyšetřování rychle zjistí, že mladík znásilněn nebyl. Je však příliš pozdě, události již začali žít svým vlastním životem.

Bez čekání na další důkazy francouzský ministr vnitra Bruno Le Roux řekne, že policisté „udělali chybu“. A dodává, že „policejní pochybení musí být odsouzeno“. Francouzský prezident François Hollande jde do nemocnice, aby mladíka podpořil. Prezident řekne, že mladík se choval „důstojně a zodpovědně“. Následující den aktivisté zorganizují demonstraci proti policii, která přeroste v násilné nepokoje.

Nepokoje trvají déle než dva týdny a zachvátí postupně více než dvacet francouzských měst. Rozšíří se i do srdce Paříže. Jsou zapáleny desítky aut. Obchody a restaurace jsou vyrabovány. Napadeny jsou i státní úřady a policejní stanice.

Policie má rozkaz nezasahovat. Policisté dělají to, co jim bylo řečeno a téměř nikoho nezatknou.

Nepokoje pomalu utichají, ale mohou kdykoliv snadno propuknout znovu. Francie je země vydaná na milost a nemilost velkým povstáním, které mohou explodovat kdykoliv a kdekoliv. Francouzští lídři si toho jsou vědomi a zbaběle ustupují.

To, co se teď děje, je důsledkem korozivního vývoje zahájeného před pěti desetiletími. V šedesátých letech po válce v Alžírsku navázal prezident Charles de Gaulle užší vztahy s arabskými a muslimskými státy.

Migrační toky „gastarbeitrů“ z Alžírska, Maroka a Tuniska, které se daly do pohybu několik let předtím, prudce vzrostly. Imigranti nebyli povzbuzováni k tomu, aby se integrovali. Všichni předpokládali, že se po ukončení svých pracovních smluv vrátí domů. Místo toho se usadili na okrajích velkých měst. Francouzská ekonomika byla dynamická a vytvářela mnoho pracovních míst. Zdálo se, že žádné problémy nevzniknou.

O dvacet let později se očividně objevily vážné potíže. Imigranti se v té době už počítali na milióny. Lidé ze subsaharské Afriky se připojili k těm, kteří přišli z arabských zemí. Vyrostly čtvrtě obývané pouze Araby a Afričany. Francouzské hospodářství zpomalilo a dostavila se masová nezaměstnanost. Nezaměstnaní imigranti se však nevrátili domů a místo toho se spolehli na sociální dávky. K integraci vůbec nedošlo. Ačkoliv se mnozí z těchto nových příchozích stali francouzskými občany, byla často slyšet jejich nevraživost vůči Francii a Západu. Političtí agitátoři je začali učit nenávidět Západní civilizaci. Začaly se tvořit násilnické gangy mladých Arabů a Afričanů a střety s policií začali být na denním pořádku. Když byl některý člen gangu při srážkách s policií zraněn, tak se političtí agitátoři často snažili podnítit další násilí.

Situaci bylo těžké mít pod kontrolou. Ale nikdo nic neudělal, aby to napravil; stal se pravý opak.

V roce 1984 vytvořili trockističtí aktivisté hnutí SOS Rasismus, které začalo označovat jakoukoliv kritiku imigrace za „rasistickou“. Hlavní levicové strany SOS Rasismus podpořily. Zdá se, že si myslely, že obviněním svých politických oponentů z rasismu přilákají hlasy „nových občanů“. Přítomnost islamistických agitátorů, vedle aktivistů v arabských a afrických čtvrtích, a vznik proti-západního islámského diskursu, znepokojily mnoho pozorovatelů. Pozorovatele, kteří hovořili o islámském nebezpečí, hnutí SOS Rasismus okamžitě označilo za „islamofobní rasisty“.

V roce 1990 byl schválen zákon, který vypracoval komunistický politik Jean-Claude Gayssot. Tento zákon stanovil, že „jakákoliv diskriminace na základě etnického původu, národnosti, rasy nebo náboženství je zakázána.“ Od té doby byl tento zákon použit ke kriminalizaci jakékoliv kritiky zločinnosti Arabů a Afričanů, jakýchkoliv pochybností týkajících se imigrace z muslimského světa a jakékoliv negativní analýzy islámu. Mnoho spisovatelů bylo pokutováno a většina „politicky nekorektních“ knih o těchto tématech zmizela z pultů knihkupectví.

Francouzská vláda požádala média, aby „Gayssotův zákon“ respektovala. Požádala také o přepsání učebnic dějepisu tak, aby zahrnovaly kapitoly o zločinech spáchaných Západem proti muslimům a o „zásadním přínosu„ islámu pro lidstvo.

V roce 2002 se situace v zemi zdramatizovala.

Arabské a africké čtvrtě se staly „no-go zónami“. Rozšířil se radikální islám a začaly islamistické útoky. Každý týden byly běžně zapáleny desítky automobilů. Muslimský antisemitismus rychle rostl a vedl k nárůstu protižidovských útoků. Hnutí SOS Rasismus a další antirasistické organizace o muslimském antisemitismu mlčely. Organizace, které měly za úkol bojovat proti antisemitismu, také mlčely, neboť se obávaly nařčení z „islamofobního rasismu“.

Georges Bensoussan (pod pseudonymem „Emmanuel Brenner“) publikoval knihu Ztracená území Republiky. Kniha velmi přesně popisovala, co se dělo. Psalo se v ní o tom, že mezi mladými lidmi pocházejícími z rodin imigrantů se projevuje všeobecná nenávist k Západu a mezi mladými muslimy panuje hluboká nenávist k Židům. Psalo se v ní také o tom, že „no-go zóny“ jsou na pokraji odtržení (secese) a brzy nebudou součástí francouzského území. Mainstreamová média knihu ignorovala.

O tři roky později, v říjnu 2005, vypukly nepokoje po celé zemi. Bylo zapáleno více než 9 000 aut. Stovky obchodů, supermarketů a nákupních center byly vypleněny a zničeny. Desítky policistů byly vážně zraněny. Bouře se zastavila, až poté, co vláda dosáhla mírové dohody s muslimskými asociacemi. Tím okamžikem přešla moc do jiných rukou.

Od té doby stát ve Francii jen tak tak udržuje zákon a pořádek.

Historik Georges Bensoussan, člověk, který před patnácti lety napsal Ztracená území republiky, vydal nedávno další knihu Submisivní Francie. Dnes je ztraceným územím již samotná Francouzská republika.

13. února 2017: Policisté přihlížejí odtahu auta, které bylo zničeno výtržníky na pařížském předměstí. (Foto: snímek obrazovky videa agentury Ruptly)

„No-go zóny„ již nejsou francouzským územím. Mezi muslimským obyvatelstvem a v širším měřítku mezi populacemi přistěhovalců vládne radikální islám a nenávist vůči Západu. Židům, kteří ještě neopustili Francii a kteří si nemohou dovolit přestěhovat se do čtvrtí, kde Židé ještě nejsou ohrožováni (16. a 17. arrondissement (obvod), pařížské Beverly Hills nebo město Neuilly – bohaté předměstí Paříže), činí život nesnesitelným muslimský antisemitismus.

Všude ve Francii chodí učitelé středních škol do práce s Koránem v ruce, aby se ujistili, že to, co říkají ve třídě, není v rozporu s posvátnou knihou islámu.

Všechny učebnice dějepisu jsou „islámsky korektní“. Jedna třetina francouzských muslimů říká, že chtějí žít podle islámského práva šaría a ne podle francouzských zákonů.

V nemocnicích muslimové stále častěji požadují, aby byli léčeni pouze muslimskými lékaři, a odmítají nechat své ženy ošetřovat muži.

Útoky na policisty jsou na denním pořádku. Policie má tyto rozkazy: Nevstupovat do „no-go zón“, nereagovat na urážky a hrozby, ustoupit v případě napadení. A někdy se stává, že ustoupit nestihnou.

V říjnu 2016 byli dva policisté vážně popáleni ve svém autě ve městě Viry-Châtillon, na jih od Paříže. V lednu 2017 byli tři policisté napadeni nožem ze zálohy ve městě Bobigny, východně od Paříže.

2. února 2017 policisté vyjeli k ohlášenému incidentu. Když však proti nim podezřelý muž použil násilí, tak neutekli. Francouzská vláda však mohla shledat vinnými jen je, a tak jednoho policistu obvinila ze znásilnění útočníka. Tento policista se však neprovinil znásilněním, provinil se tím, že prostě dělal svoji práci. Francouzská vláda shledala vinnými také jeho kolegy. Všichni byli obviněni z „násilí“. Nyní budou muset jít k soudu.

Mladý muž, který zničil život těchto policistů, není z ničeho obviněn. Ve všech „no-go zónách“ je nyní oslavován jako hrdina. Hlavní televizní stanice ho žádají o rozhovor. Jmenuje se Theodore, krátce Theo. Samolepky „Justice for Theo“ (Spravedlnost pro Thea) jsou všude. Transparenty s jeho jménem vlají na demonstracích. Výtržníci vykřikují jeho jméno jedním dechem společně se jménem Alláha.

Několik novinářů se vyjádřilo, že není hrdina; že „no-go zóny“ jsou rezervoáry protizápadní, antisemitské a proti-francouzské nenávisti, které hrozí výbuchem. Tito novináři jsou však také opatrní. Vědí, že mohou být stíháni.

Georges Bensoussan, autor marockého původu, který napsal knihy Ztracená území republiky a Submisivní Francie, je nyní obžalován u soudu. Žalobu proti němu podal Kolektiv proti islamofobii ve Francii (CCIF, Collectif contre l’islamophobie en France). Žalobu na něj podali za tyto jeho výroky: „Dnes jsme svědky přítomnosti odlišných lidí ve francouzském národě, díky kterým vymizí řada demokratických hodnot, ke kterým se hlásíme.“ a „Nebude žádná integrace, dokud se nedokážeme zbavit atavistického antisemitismu, který je veřejným tajemstvím.“

Soud se tímto případem zabýval neprodleně. Rozsudek bude vynesen 5. března 2017. Pokud nebude Bensoussan odsouzen, tak se CCIF rozhodně odvolá. Bensoussan je muž levice. Je členem výzvy „J Call“ (European Jewish Call for Reason – Evropská židovská výzva k rozumu), což je hnutí kritizující „izraelskou okupaci Západního břehu Jordánu“ a požadující „vytvoření životaschopného palestinského státu“. Dokonce ani tyto pozice už nestačí k jeho ochraně. Mezinárodní liga proti rasismu a antisemitismu (LICRA, Ligue Internationale Contre le Racisme et l’Antisémitisme), organizace založená v roce 1927 k boji proti antisemitismu, podpořila CCIF. Zdá se, že organizace, které zdánlivě bojují proti antisemitismu ve Francii, se namísto toho zoufale drží fantazií o appeasementu ke svým trýznitelům. Nejen že se nikdy nezmiňují o muslimském antisemitismu, nyní se navíc plně zapojují do boje proti „islamofobnímu rasismu“ proti židovským autorům, jako je Georges Bensoussan.

Prezidentské volby se ve Francii uskuteční v dubnu 2017. Kandidát Socialistické strany Benoît Hamon je podporován Unií islámských organizací ve Francii (UOIF, L‘Union des Organisations Islamiques de France), což je francouzská pobočka Muslimského bratrstva.

Jean-Luc Mélenchon je kandidátem extrémní levice a komunistů, je to bezvýhradný obdivovatel Lenina, Huga Cháveze, Jásira Arafata a rozhodný nepřítel Izraele. Hamon i Mélenchon pravděpodobně každý obdrží přibližně 15 % hlasů.

Třetí kandidát z levé strany politického spektra, Emmanuel Macron, je bývalým členem francouzské socialistické vlády vedené Françoisem Hollandem. Aby Macron získal muslimské hlasy, řekl v Alžírsku, že francouzská kolonizace byla „zločinem proti lidskosti“. Několikrát uvedl, že francouzská kultura neexistuje a že ani západní kultura neexistuje; ale dodal, že arabská muslimská kultura musí mít ve Francii „své místo“.

Konzervativní kandidát François Fillon slibuje boj proti sunnitskému islámu, ale říká, že chce „silnou alianci„ mezi Francií, íránskými mulláhy a Hizballáhem. Jeho pověst je těžce poškozena skandálem „falešných pracovních míst„. Napadl francouzskou židovskou komunitu, pravděpodobně proto, aby získal hlasy muslimů. Řekl, že nerespektuje „všechna pravidla Republiky“. Řekl, že Izrael představuje hrozbu světovému míru.

Marine Le Pen, krajně pravicová kandidátka Národní fronty, se může zdát nejvíce odhodlaná napravit Francii, ale její ekonomický program je stejně sebevražedný jako Hamonův nebo Mélenchonův. Také Marine Le Pen chce přilákat muslimské voliče. Před několika měsíci navštívila Káhiru, aby se setkala s velkým imámem mešity al-Azhar. Stejně jako všechny ostatní francouzské politické strany její strana podporovala proti-izraelské pozice bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy, a také rezoluci 2334 Rady bezpečnosti OSN, která byla schválena 23. prosince 2016.

Marine Le Pen pravděpodobně vyhraje první kolo prezidentských voleb, ale ve druhém kole bude téměř jistě poražena: všichni ostatní kandidáti podpoří kandidáta, kterému bude čelit, což bude pravděpodobně Macron nebo Fillon (pokud ten nevypadne ze hry). Marine Le Pen si možná myslí, že za pět let bude situace ve Francii ještě horší a že pak bude mít reálnou šanci být zvolena prezidentkou.

Před několika měsíci napsal francouzský komentátor Ivan Rioufol v nedávno publikované knize Občanská válka přichází: „Nebezpečím není Národní fronta, která je jen projevem hněvu opuštěného lidu. Nebezpečím jsou stále bližší vazby mezi levicí a islamismem…. Toto nebezpečí musí být zastaveno.“

Dr. Guy Millière je profesor Pařížské univerzity a autor 27 knih o Francii a o Evropě.