Jak v Matrixu poznat bioroboty a agenty – 2: Zlomyslní skřeti

Když jsem začala chodit s jedním klukem (jedna z prvních „lásek“, nebo jsem si to alespoň myslela), co kouřil, náš vztah velmi rychle pohořel v podstatě na samém začátku na jeho neřestech. Že je kuřák bych ještě možná tolerovala, ale ve chvíli, kdy mi pustil svoji oblíbenou hudbu (techno s názvem „sexy“, kde se třepaly kozaté baby v helmách u zapnutých sbíječek), seznámil mě se svou partou kamarádů (banda vesnických ožralců) a začal mi vykládat, že ví že brzo umře a proto se o sebe nemusí starat, že klidně může jít na smrt zhuntovanej, nebo že má v sobě obrovskou nenávist, skutečně jsem se zarazila a položila si otázku: „S jakými lidmi se to tady stýkáš?“ … Opustila jsem ho. Došlo mi, že je úplně mimo moji ligu a má na mě špatný vliv.

Předtím i potom na úplně stejných věcech pohořely i mnohé jiné pokusy o vztah. Ať už přátelský, nebo milostný. Když jsem zjistila, že objekt mého průzkumu a potenciálního zájmu je nevychované hovádko boží, nebo že mě protějšek ponižuje, hned se mi ten člověk zprotivil a hodila jsem ho přes palubu. Tohle ve svém životě nechci. Nechci kolem sebe mít žádné úchyláky, lháře, feťáky, lidi co si neváží sebe ani mě, lidi co neumí poděkovat a pozdravit, lidi co ze mě sají energii, nebo kterým připadá zábavné mě ponižovat. Ani nechci mít poblíž sebe nikoho, kdo moje kvality považuje za přetvářku, nebo je obrací… A to přesně humatoni dělají. Po letech neustálé palby aby se člověk už pomalu styděl říct nahlas co si myslí a projevit dobrou vůli, aby se nějaký humaton náhodou neurazil.

Humatoni považují za zábavné někomu ublížit, obelhat ho, zmanipulovat, nebo ponížit. Ozvěte se, jestli máte stejnou zkušenost jako já: Když jsem byla malá, nechápala jsem na svých vrstevnících jejich styl hry. Byli jsme venku jako skupina, někdo se šel domů napít a ostatní řekli: „hej, zdrhneme mu“. Ptala jsem se proč. „Jenom tak, je to sranda,“ zněla odpověď. Když jsem odmítla, vyloučili mě ze skupiny. Dělávaly to opakovaně různé skupiny dětí ve kterých jsem se ocitla, takže to vypadalo, jakože to je normální, že si takhle děti hrajou. Nikoho netrápilo, že dítě, kterému se zdrhlo, to pak řešilo a bylo z toho nešťastné.

Odmítala jsem tento vzorec převzít, připadalo mi to bezohledné a odporné. Takto jsem nakonec skončila v přátelském vztahu s outsidery, zatímco namistrovaní „bullies“ mě neměli rádi za to, že jsem se zastávala slabších a čekala na pomalejší. Jednak jsem tak byla vychovaná, druhak mi to přišlo normální.

pokračování článku: Jak v Matrixu poznat bioroboty a agenty 2: Zlomyslní skřeti

.