Kdo jsou muži v černém: Funebráci s podivným chováním navštěvují zájemce o paranormální jevy

Matrix se dá definovat jako jakýsi gigantický softwarový program, který vytváří naši realitu projekcí z hyperprostoru. A už jsme se zmínili o tom, že tento megaprogram Matrix může být cíleně změněn (viz rubrika Matrix, kde je celé téma podrobně vysvětleno v několika sériích). Je tedy vůbec možné implantovat v rámci programu i jiné inteligentní programy? A pokud ano, jak by se tyto programy navenek jevily?

Existuje řada zpráv, které zřetelně poukazují na skutečnost, že takové inteligentní programy, které na sebe berou podobu lidí, v matrixu skutečně existují. Zdá se, že mohou povstat jakoby z ničeho a stejně nečekaně zmizet. Určité anomálie v jejich chování a vystupování dokládají, že se nejedná o normální lidi, kteří se buď vynořili z paralelního světa, nebo byli přesunuti v časoprostoru.

Nedá se rovněž předpokládat, že tyto bytosti vznikly nějakým přirozeným autonomním vývojem uvnitř matrixu. Zprávy o nich jsou proto nepřímým důkazem toho, že existují inteligentní instance, které matrixem cíleně manipulují. Otázka, zda těmito postavami v pozadí jsou lidé nebo jiné inteligentní bytosti, bude rozebrána později.

Agenti matrixu: muži v černém a dobře oblečené ženy

Lékař a hypnoterapeut doktor Herbert Hopkins se svého času intenzivně zabýval jedním případem údajného „setkání třetího druhu“, tedy kontaktem lidí s posádkou UFO, k němuž došlo ve státě Mane v USA.

Jednoho večera byl Hopkins doma sám, manželka byla s dětmi na návštěvě u přátel. Kolem osmé hodiny mu zatelefonoval neznámý muž a představil se jako prezident Sdružení pro výzkum UFO v New Jersey. Zeptal se Hopkinse, jestli by ho mohl ještě toho večera navštívit. Hopkins po krátkém zaváhání souhlasil a muž zavěsil.

Doktor Hopkins pak vyšel na chodbu domu, aby rozsvítil světlo na verandě. Chtěl návštěvníka vidět, až přijede na parkovací místo před domem. Ke svému překvapení ale zjistil, že „prezident“ už stojí přede dveřmi. To bylo velmi zvláštní, protože ani od nejbližší telefonní budky se k Hopkinsonovu domu nemohl tak rychle dostat.

„Prezident Sdružení pro výzkum UFO“, který se neobtěžoval představit jménem, byl muž vysokého vzrůstu. Na sobě měl černý oblek, na hlavě klobouk stejné barvy, také jeho boty a kravata měly stejně tmavý odstín. Sněhobílá košile s tím ostře kontrastovala.

„Vypadá skoro jako funebrák“, napadlo v první chvíli doktora Hopkinse.

Mužův oblek zářil novotou, jako by byl právě zakoupený v obchodě. Zcela čistý, bezvadně vyžehlený. Když se návštěvník usadil v křesle a sundal černý klobouk, ukázalo se, že je holohlavý. Nápadné na něm byly i další detaily. Neměl žádné obočí, ani řasy. Jeho oválný obličej nevykazoval sebemenší známky ochlupení. Jeho ušní boltce byly nezvykle malé, stejně tak i poněkud zahnutý nos. Krk byl krátký, hlava jako by byla nasazená přímo na límec košile. V bledé tváři se vyjímaly poněkud úzké, zato křiklavě červené rty.

Když návštěvník promluvil, zněl jeho hlas dutě, monotónně, neprozrazoval nejmenší emoce.

Muž si povšiml Hopkinsonových rozpaků a snad aby odvedl jeho pozornost, prohlásil najednou, že Hopkins má v kapse dvě mince. To byla pravda, jak mohl lékař jen potvrdit.

Podivný návštěvník lékaře vyzval, aby mu jednu z těch mincí dal. Potom si s ní chvíli pohrával v ruce a překvapený Hopkins jen sledoval, jak má ten kousek kovu stále nezřetelnější tvar a nakonec úplně mizí.

„Ani vy, ani nikdo jiný na této planetě už tuto minci nikdy nespatří,“ to byla slova, jimiž podivný návštěvník uzavřel své varietní číslo.

Pak doktora Hopkinse požádal, aby zničil všechny zvukové záznamy z hypnotických sezení a další doklady, které se týkaly zpráv lékařových klientů o setkání s UFO. Ještě si chvíli povídali o neznámých létajících objektech, postupně ale návštěvník začal mluvit stále pomaleji a nakonec prohlásil: „Dochází mi energie. Musím už odejít.“

Po těchto slovech se šouravými, nejistými kroky odebral ke dveřím a vyšel ven. Hopkins jej následoval a uviděl venku před verandou bílé světlo, snad od reflektorů auta, ale žádný vůz neviděl.

Když se Hopkinsonova manželka vrátila s dětmi z návštěvy u známých, lékař jí všechno vyprávěl. Společně prohledali příjezdovou cestu před domem, ale v měkké půdě nenašli sebemenší stopu ani po návštěvníkových botách, ani po automobilu, který pro něho přijel. Později se ukázalo, že v New Jersey žádné Sdružení pro výzkum UFO neexistuje.

O několik dnů později zavolal neznámý muž Hopkinsonově snaše a vyjádřil přání sejít se s ní a jejím manželem. Odvolal se přitom na skutečnost, že se zná s doktorem Hopkinsem a rád by proto poznal i jeho syna.

Tentokrát se muž nedostavil sám, nýbrž v doprovodu hezké ženy. Oběma mohlo být kolem pětatřiceti let. Oblečeni byli, samozřejmě, v černém a poněkud staromódně.

Žena působila dost zvláštním dojmem. Když vstávala ze židle, nebo si sedala, vypadalo to, jako by měla problém s kyčelními klouby. Ona i její průvodce se pohybovali velmi malými krůčky a neustále byli jakoby v předklonu.

Přijali nabízené nápoje, nic z nich ale neupili. Maureen a její manžel John však byli dobrými hostiteli, nic na sobě nedali znát a chovali se k návštěvě přátelsky.

Dvojice v černém kladla manželům různé otázky, například na co se s oblibou dívají v televizi, nebo co rádi čtou. Pak se žena zvedla a prohlásila, že už musí jít. Její průvodce se rovněž postavil, zůstal ale stát mezi ní a dveřmi. A v tu chvíli se ukázalo, že ho žena nedokáže jednoduše obejít. Musela Johna požádat, aby jejího průvodce odsunul kousek stranou!

Nato oba podivní návštěvníci odešli nejistými, vratkými kroky, aniž by se rozloučili.

Většina z nás asi měla příležitost dobře se pobavit při sledování sci-fi komedie Men in Black. Nicméně za postavami mužů v černém se ve skutečnosti skrývá velmi tajemný a zneklidňující fenomén, který nemá s původním tématem hollywoodského kasovního trháku nic společného.

Některým lidem se opravdu přihodilo, že je navštívily podivné osoby, které nejenže byly oblečené v černém, ale navíc se také velice podivně chovaly. A občas se dokonce uchýlily i k nátlaku a hrozbám.

A co je na nich nejpodivnější, tito návštěvníci se zpravidla vynoří jakoby z ničeho a stejně nenadále zase zmizí. Tyto a jiné aspekty jejich vystupování prozrazují, že tu nejde o nějaké agenty, jak se většina lidí domnívá, ale o mnohem bizarnější jev: o chybu v matrixu.

Muži v černém jsou všechno možné, ale rozhodně ne přirozený úkaz. Podle všeho jde o výplod cílené manipulace našeho vnímání reality. Otázkou ovšem je, kdo něco takového provádí a za jakým účelem.

První zprávy o podivných návštěvnících v černých oblecích se začaly objevovat zhruba před padesáti lety v USA. Badatelé, kteří začali záležitost zkoumat, se zprvu domnívali, že jde o vládní agenty pracující buď pro CIA, nebo FBI. Cílem jejich činnosti mělo být umlčení svědků, kteří spatřili UFO. Jenomže při bližším zkoumání se ukázalo, že celá věc je zřejmě složitější a neuvěřitelnější.

Muži v černém vykazují celou řadu společných znaků. Především se vynořují z ničeho a později zase beze stopy mizí. Často své návštěvy oznámí předem telefonicky. Mají na sobě černé obleky z neidentifikovatelné látky, bílé košile a černé kravaty. Často ještě černé pláště, klobouky a tmavé sluneční brýle. Vše vypadá naprosto nové, neobnošené, kalhoty jsou pečlivě vyžehlené. Zásadně nenosí hodinky. Celkově působí poněkud groteskně, asi jako postavy z gangsterských filmů natočených ve čtyřicátých letech minulého století.

Zpravidla přicházejí ve dvou nebo ve třech a vystupují jako tým, zatímco osoba, kterou poctí svou návštěvou, bývá obvykle sama. Mezi sebou se dorozumívají beze slov, jakoby telepaticky, vyměňují si jen pohledy, přičemž jim z očí vycházejí světelné záblesky.

Jejich tváře jsou bledé, někdy až mrtvolně bílé. Mají vystouplé lícní kosti, nápadné úzké rty a špičaté brady. Jejich ruce jsou zpravidla chladné. Jsou si vzájemně podobní, takže působí jako dvojčata, nebo klony. Jejich hlasy zní monotónně a mechanicky, používají neotřelé fráze a neprojevují sebemenší emoce.

Také jejich pohyby jsou toporné a téměř strojové, často se pohybují jen po přímkách a krátkými kroky. Jejich těla jsou jakoby dutá, bez života. Jejich nohy nezanechávají v písku či hlíně žádné otisky.

Klasičtí muži v černém jsou muži. Ženské postavy se v této společnosti vyskytují jen zřídka. Jejich vystupování je pochmurné, chladné, odměřené. Nejsou přímo nepřátelští, ale není v nich ani stopa lidskosti, emocí, vstřícnosti.

Vyjadřují se větami a frázemi, jež jsou občas až příliš dokonalé. Často mají cizí, orientálně znějící přízvuk a vůbec je netěší, když se je někdo pokusí vyfotografovat.