Pět let hospodářských propadů a rekordní nezaměstnanosti vkládá evropským politikům do rukou argument pro zavádění výjimečných opatření. Mlžení ohledně skutečného stavu ekonomik a zvyšování daní však není podle některých dostatečně radikální. Přichází do Evropy éra, kdy si nebudeme moci být jisti ani stavem svého účtu a nárokem na vlastní majetek?

V souladu s populárním názorem, že za finanční krizi a následnou hospodářskou stagnaci může majetnější menšina populace, se v Evropské unii chystá daň z majetku. Nejedná se přitom o žádnou konspirační teorii, jednorázovou majetkovou daň pro země stojící před bankrotem navrhuje například Bundesbank. Jakou konkrétní podobu bude mít a kdy bude zavedena, je zatím ve hvězdách; jisté ovšem je, že zavedení majetkové daně znamená zabití poslední naděje na evropskou prosperitu.

Kronika Pikettyho klubu

Intelektuální podhoubí pro zavedení majetkových daní je už připraveno. Bestseller francouzského ekonoma Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století ostře kritizuje majetkovou nerovnost v západních zemích a jako lék navrhuje silně progresivní zdanění příjmů a zdanění aktiv. Ačkoli je Piketty hojně kritizován pro kreativní výběr statistických dat a další technické přešlapy, za závažnější je třeba považovat hlavní myšlenkovou linii Kapitálu. Ta je zcela v souladu s trendem posledních let, kdy se jedním z hlavních témat veřejné debaty zdá být příjmová či majetková nerovnost a snaha o politické napravení této údajné nespravedlnosti.

Je na místě zdůraznit, jakého uspořádání se Piketty a jeho myšlenkoví bratři dovolávají raději než růst, při kterém majetek jedněch roste rychleji než majetek druhých, by viděli stagnaci, při které mají všichni zhruba stejně. Jinými slovy Pikettyho klubu záleží víc na relativním porovnání majetku mezi lidmi, nikoli absolutním porovnání životní úrovně jedince v čase. Nechtějí, aby Franta měl kozu, ale aby Honzovi chcípla ta jeho.

[wp_ad_camp_1]

Extrémní doba si žádá extrémní opatření

V souvislosti se zdaněním majetku, až (nikoli pokud z dluhové pasti už není rozumného návratu) na něj dojde, uslyšíme pořád dokola, že se jedná o jednorázovou akci. V politickém světě je každé opatření nejprve jednorázové a omezené aby se po chvíli stalo věčným a univerzálním. Urychlené zavádění „dočasných“ opatření v krizových situacích je osvědčenou fabiánskou taktikou, jak dosáhnout prosazení dříve nemyslitelných programů.

Že je zavedení majetkových daní nemyslitelné a bezprecedentní? Ano, stejně jako ve své době bylo i šrotovné, negativní úrokové sazby či konfiskace bankovních vkladů. Neexistuje politické opatření, které by bylo už příliš radikální míra přijatelnosti se odvíjí pouze od hloubky aktuální krize.

Je tedy pravděpodobné, že zavedení této „jednorázové“ daně bude předcházet krizová situace, která se bude denně omílat v médiích, a „ekonomičtí experti“ budou v debatách volat po rozhodné politické akci a pronášet při tom slogany jako z mezititulku výš. Takovou rozbuškou může být bankrot Itálie či Španělska, případně i náhlý propad Francie či Německa do recese.

Jakou konkrétní podobu by mohla konfiskace majetku dostat? Kromě očividného a v Evropě už vyzkoušeného znárodňování penzijních fondů lze očekávat bail-in kyperského stylu (doporučovaný předsedou Euroskupiny), zkracování termínů pro konfiskaci „neaktivních“ účtů (k inspiraci může posloužit nedávné zabavení australských účtů ve výši 360 milionů dolarů) nebo prosté nařízení daňové povinnosti z úhrnu drženého majetku ve formě akcií, dluhopisů, nemovitostí, drahých kovů a jiných aktiv.

[wp_ad_camp_1]

Evropistán

Majetkové daně představují poslední hřebík do rakve evropských nadějí na prosperitu. Zaprvé přinesou dramatický pokles důvěry v tradiční ekosystém majetkových záznamů bankovní a investorské účty, katastry a obchodní registry budou stále víc vnímané jako krmítka nenasytných vlád. Evropa se tak může povážlivě přiblížit situaci třetího světa, kde hlavní příčinou pro nulový rozvoj je nejistota, pokud jde o vlastnictví soukromého kapitálu. Dalším následkem bude likvidace oponentů v byznysu i politice. Pro dobře napojené se vždy najde nějaká výjimka, jelikož vysocí politici a úředníci žijí s představiteli korporací ve vzájemné symbióze (dary na politické kampaně a přidělování veřejných zakázek, psaní zákonů na míru a držení teplých míst v dozorčích radách po konci politické kariéry a tak dál). Zatímco politické příčiny nerovnosti tak budou zachovány, poslouží majetkové daně k utlučení posledních podnikatelů hodných tohoto označení.

Obdobně jako tomu bylo při kyperské konfiskaci vkladů, dobře napojení tak dostanou předem echo, svůj majetek včas zabezpečí a na buben přijdou ti, kteří věří v robustnost stávajícího systému a namlouvají si, že něco takového se přece nemůže stát.

Co kdyby však byla zavedena pouze velmi mírná varianta majetkové daně v podobě silné (řekněme padesátiprocentní) dědické daně? Předpokládejme, že taková daň nepostihne lidi s průměrným majetkem, ale bude uvalena pouze na skutečné velkokapitalisty. V takovém případě je třeba se smířit s tím, že v budoucnu už patrně nevzniknou rodinné firmy jako Bosch, Ikea, či C&A. Zdanění dědiců snižuje motivaci podnikatele akumulovat majetek (a tím pádem i rozvíjet svou firmu) během života. Pokud nebudu moci svůj majetek předat blízkým, proč bych ho měl v prvé řadě budovat?

Tak se samozřejmě nesníží bohatství pouze mé rodiny, ale i všech ostatních, se kterými bych při budování rodinného podniku přišel do styku zaměstnanců, investorů, dodavatelů a zákazníků. Kromě toho, že touto daní dojde k přerozdělení stávajícího bohatství, bude dalším a zřejmě i závažnějším důsledkem nevytvoření bohatství budoucího.

[wp_ad_camp_1]

Do nepohody pršiplášť

V představách politiků vystupují daně ve dvou protikladných rolích. Na jednu stranu užívají daní, aby potlačili určité, dle jejich názoru nežádoucí jednání konzumaci alkoholu, tabáku či hazard. Na druhou stranu však předpokládají, že ten stejný nástroj zdanění neodradí držitele kapitálu od jejich činnosti, tedy užívání kapitálu k produktivním účelům s vidinou dosažení zisku. Lékem na tuto politickou schizofrenii je pouze tvrdý střet s realitou. Platbě za tuto léčbu se ovšem vyhne málokdo.

Ačkoli budou majetkové daně ničivou bouří, nepřijdou jako blesk z čistého nebe. Pršiplášť v podobě zdravé nedůvěry ke stávajícímu bankovnímu, penzijnímu a částečně i investičnímu systému bude představovat zásadní rozdíl mezi nepatrným mrholením a studenou sprchou.