Napoleonek z Versailles

ROZHOVOR: Macrone, to nechceš slyšet: Víme, co to mělo znamenat. Ale víš, proč se už nebojíme? ptá se komentátorka Karolina Stonjeková.

„Macron je v těžké situaci. Odpor hnutí žlutých vest už trvá téměř půl roku a je to nejmasovější protest v novodobé historii Francie. Je tedy logické, že se francouzský prezident snaží strhávat pozornost od domácích malérů k té agendě, která mu ještě může vynést pocit, že je i nadále nadějným evropským státníkem,“ říká konzervativní komentátorka Karolina Stonjeková směrem k francouzskému prezidentovi, jehož podpora se pohybuje ve velmi nízkých číslech. „Dění ve Francii dává tušit, že není zase až tak daleko doba, kdy tužby pana Macrona nebudou už vůbec nikoho zajímat,“ glosuje Stonjeková.

Francouzský prezident Emmanuel Macron se rozhodl oslovit Evropany prostřednictvím otevřeného dopisu. Podle jeho slov musí Evropa hledat svou budoucnost, bránit se zneužívání nenávisti a v mnoha aspektech sjednotit své kroky. Souhlasíte, že jsou to pro dnešní Evropu palčivé otázky?

Zajímavé je, že si Emmanuel Macron najednou na Evropany vzpomněl. Když si před časem zcela v tichosti a bez dohody s kýmkoli upekl s německou kancléřkou Merkelovou tu známou dvoustrannou dohodu z Cách o nadstandardní spolupráci mezi oběma zeměmi, nezdálo se, že by k tomu potřeboval Evropany ani zbývající členské státy Evropské unie.

Macron je ale v těžké situaci. Odpor hnutí žlutých vest už trvá téměř půl roku a je to nejmasovější protest v novodobé historii Francie. Je tedy logické, že se francouzský prezident snaží strhávat pozornost od domácích malérů k té agendě, která mu ještě může vynést pocit, že je i nadále nadějným evropským státníkem. Dále je třeba brát v úvahu i fakt, že se blíží volby do Evropského parlamentu a obecně se očekává, že posílí strany, které mají na současné směřování EU spíše skeptický pohled. To může do jisté míry zkomplikovat Macronovy plány na další integraci, a proto se snaží apelovat na obyvatele členských států, aby byli jednotní. Ostatně, že po jednotě v politice vždy nejvíce volají ti, kteří se o jednotu v praxi nejméně zasazují, to je celkem obecně známý fakt a nejinak je tomu i nyní. Kdyby se evropští integrátoři více řídili hlasem svých voličů, nebyli by nyní v tak těžké situaci. A Macron by rovněž nemusel žehlit domácí průšvihy dopisem Evropanům, plným patosu a prázdných floskulí.

Solidarita podle Macrona tkví ve „společné azylové politice se společnými pravidly přijímání a odmítání“. Myslíte si to také? Měli bychom společnou azylovou politiku chtít? A takovou, jakou ji chce pan Macron?

Solidarita patří k nejzneužívanějším termínům dneška. Z původně pozitivního termínu se stalo zprofanované slovo. Politický bič, kterým mlátíte po hlavě každého, koho chcete donutit, aby s vámi sdílel náklady vašich vlastních chybných rozhodnutí. Solidarita je o spontánní pomoci tomu, kdo je v nouzi. Není o vynucené pomoci někomu, kdo svou laxností a svým vlastním benevolentním přístupem nechal problém zajít až do krajnosti a najednou si s ním neví rady. A to je přesně problém současné migrační krize. Takže odpověď na vaši otázku je ne! Neměli bychom chtít to, co chce pan prezident Macron, tím spíše, že jeho země je jasným příkladem nedobře zvládnuté migrační politiky. Na druhou stranu, dění ve Francii dává tušit, že není zase až tak daleko doba, kdy tužby pana Macrona nebudou už vůbec nikoho zajímat.

Macron by rovněž v rámci EU vytvořil klimatickou banku pro financování ekologických projektů. EU by také měla zřídit společnou pohraniční policii a azylový úřad. Férové volby by Macron zajistil vytvořením agentury, která by chránila před zásahy do voleb zvenčí. Posunou tyto ideje Evropu kupředu?

Ono to není překvapující, a to hned ze dvou důvodů. Jednak, jak už jsem řekla, je Emmanuel Macron člověkem s velkými ambicemi na zahraniční scéně a po avizovaném odchodu kancléřky Merkelové cítí svou velkou příležitost, a tak přichází s návrhy jako na běžícím pásu. Za druhé to není překvapivé proto, že zřizování nových a nových institucí, které budou tahat daňovým poplatníkům z kapes další a další peníze je přece tradiční doménou socialistů, pana Macrona pochopitelně nevyjímaje. Nicméně tyto ideje pana Macrona Evropskou unii nikam dál neposunou. Jediné, co nepochybně posunou dál, bude odpor voličů vůči instituci, která stále nepochopila, kde je její největší problém.

Pojďme na chvíli k ODS. V průzkumu CVVM u příležitosti květnových eurovoleb přisoudili dotazovaní ODS 18,5 % hlasů, strana by tak zásadním způsobem vylepšila pět let starý výsledek, kdy získala jen 7,5 %. Je to jen nějaký chvilkový „úlet“, nebo průzkum odráží činnost ODS v posledních měsících?

ODS samozřejmě profituje z toho, že je opoziční stranou. A to, že opoziční strany těží ze svého postavení mimo vládu, aniž by musely výrazněji hnout prstem, je prostě politická zákonitost, která čas od času přilepší každé opoziční straně.

Já jsem k průzkumům obecně skeptická, nicméně nezpochybňuji, že ODS v eurovolbách může udělat dobrý výsledek. Podepíší se na něm zhruba tři faktory. Jednak stabilní voličské jádro ODS, které se sice od hvězdných dob této strany notně smrsklo, nicméně stále existuje. Druhý faktor je pak nízká volební účast, což v kombinaci s tím prvním faktorem bude nepochybně hrát velkou roli. Třetí faktor, který zmíním, je, že se ODS rozhodla využít až zneužít situace, kdy kromě ní vlastně nemají voliči s rezervovaným přístupem k EU koho volit. Ostatně její představitelé to na sociálních sítích i celkem nepokrytě přiznávají.

Na druhou stranu by si ale pozorný volič měl bedlivě všímat složení kandidátky ODS, kde se na 4. a 6. místě z nějakého důvodu vyskytli kandidáti, kteří mají výrazně prounijní postoje. Jak jsem už napsala ve svých komentářích, každý, kdo bude volit ODS ve volbách do EP, by tak měl činit s jasným vědomím, že úspěch strany ve volbách bude znamenat jednoznačné pokračování nastoleného prounijního trendu. Navíc to bude samozřejmě i utvrzovat stranické vedení v omylu, že svou práci dělá dobře. A myslím, že by si každý pravicový volič měl důkladně rozmyslet, zda takový signál současnému vedení vyslat chce, respektive, zda si to současné vedení ODS zaslouží.

Dělá ODS svou kampaň do eurovoleb dobře?

Zatím jsem žádnou kampaň nezaznamenala, takže těžko soudit. Jisté ale je, že to, co ODS dobře neudělala, je právě její kandidátka. Ta tvoří naprosto nepochopitelný mix „starých euroskeptiků“ a nových mladých „euronadšenců“. Vlastně je to takový švédský stůl, na kterém by si měl stejně dobře vybrat zklamaný volič TOP 09, jako euroskeptik, který nechce, aby jeho hlas propadl. Zkrátka buřtguláš vedle kung paa, zmrzlina vedle tlačenky. Zda to voliče osloví, uvidíme v květnu. Jak jsem už ale řekla, tu největší roli bude hrát nízká volební účast v kombinaci s disciplinovaným elektorátem.

Kdo vlastně dnešní ODS přináší nejvíce hlasů? A našli bychom naopak občanského demokrata, který svou přítomnosti voliče spíše odrazuje?

Kdo přináší dnešní ODS nejvíce hlasů? To je jednoduché — Andrej Babiš! To díky Antibabiš fenoménu jsou tuto programově stále více rozplizávající se stranu schopni volit i lidé, kteří by jí za normálních okolností nedali svůj hlas tak lehko. Pokud jde o druhou otázku, tedy, který občanský demokrat voliče nejvíce odrazuje, zde je odpověď dvojí. Nepravicový elektorát, který k ODS emigroval od skomírající TOP 09, nade vši pochybnost odrazuje Václav Klaus mladší.Naopak autentický pravicový elektorát, o který by se ODS měla hlavně opírat, bude nejvíce odrazovat sám pan předseda Fiala popřípadě i další nemastné a neslané figury z vedení.

Co říci na aktuální návrat Ivana Langera? Neberou řeči o „očištěné ODS“ za své?

Bylo jen a jedině otázkou času, kdy k tomu dojde. Fialovské vedení je totiž tak dokonale nevýrazné, že pro návrat určitých struktur představuje velmi snadné sousto. Ostatně ještě před Langerem se o politický comeback pokusil i další bývalý politik ODS, Mirek Topolánek. Jeho kandidatura na prezidenta i jeho současné mediální působení dávají tušit, že i on už je jednou nohou na cestě zpět do politiky. Nemyslím si sice, že by to mělo být v barvách ODS, ale doba nevýrazných politických figur zkrátka přeje návratu starých „kádrů“, které spoléhají na to, že voliči za ty roky již všechny kauzy a maléry zapomněli.

„Jste spíše stranou Prague Pride než stranou práce,“ zpražil zároveň Zeman delegáty ČSSD. Má pravdu? A je dnešní ČSSD snadno čitelná a srozumitelná?

Miloš Zeman zjevně narážel na fakt, že pod vlivem osob, jako byl pan Dienstbier, paní Marksová Tominová, či exministryně Valachová, se ČSSD jasně posunula směrem od tradičních sociálních témat k sociálnímu progresivismu. Zrovna v tomto bych si dovolila s Milošem Zemanem souhlasit, protože ten programový posun ČSSD byl ostatně i jedním z důvodů, proč jí část voličů utekla k Andreji Babišovi. Zdá se ale, že se sociální demokraté z tohoto programového úkroku vzpamatovali a rozhodli se odstavit progresivisty na vedlejší kolej. Zda to ale na znovuzískání voličů bude stačit, je s velkým otazníkem a já spíše odhaduji, že k tomu nedojde. Čas i politická situace jdou v tomto jednoznačně proti nim.

Uvádí paní Karolina Stonjeková pro PL

Zdroj(1)

Článek vyšel na svobodny-svet.cz