Sharenting: Rodiče, kteří bez studu sdílí intimní fotografie svých dětí, toho budou za deset let hořce litovat

Všechny matky chtějí pro své děti jen to nejlepší, no ne? A co takhle dětem navěky zničit celý život? Co takhle je považovat navěky za svůj majetek? Co takhle vzít na sebe roli digitálního internetového pasáka, v pomateném moderním světě?

Sonia Bokhara má 14 let. Mladá dívka, vyrůstající po roce 2005, se tak jako desítky miliony dalších probudila do světa, ve kterém se sociální sítě a mobilní technologie staly součástí života všech lidí. Své mládí však zažila bez nich. Její rodiče zavedli pravidlo, že až do 13 let sociální sítě nemůže používat, což také souhlasí s obchodní a uživatelskou politikou Facebooku a dalších služeb. Myslela si, že její rodiče jsou zodpovědní a že ji tak chrání. Záviděla přátelům, kteří Instagram, Wattpad ať Tumblr používali už od svých deseti let a tři roky čekání navíc se zdály v dětských očích jako věčnost.
Na své třinácté narozeniny se ale nakonec dočkala. V ruce držela nový nablýskaný smartphone a svolení rodičů, že se do sítí může přihlásit. A tak to s nadšením udělala. Vytvořila si účet na Facebooku, Twitteru a dalších sítích a podělila se se svými přáteli o dobré zprávy. Všechno bylo nové, neznámé a plné příležitostí.

Jeden z prvních profilů, které Sonia navštívila, byl profil její mámy. A tehdy se to stalo. Právě tehdy si v šoku poprvé uvědomila, že i když sociální sítě měla zakázáno používat, pro její identitu a život to neplatilo. Její on-line život nezačal dnes a ani včera. Trval už celé roky! S hrůzou posouvala stěnu příspěvků své matky a viděla všechny ponižující momenty svého života. Byl tam její list, který jako 5 letá napsala zoubkové víle. Byly tam její fotografie, kde pláče jako batole v kolébce, kde je zapatlaná od jídla u stolu a kde sedí zadumaná na nočníku. Byly tam její oči plné strachu a zkřivená tvář, když jako 12 letá dostávala u doktora injekci. Vše bez jejího vědomí. Celý její život, od začátku až po dnešek, který jí matka jako digitální pasák vystavila celému světu na odiv na svém kompletně veřejném Facebook účtu.

[wp_ad_camp_2]

Digitálních pasáci VLASTNÍCH DĚTÍ
Sonia Bokhara v podstatě rozuměla, proč její matka dané věci sdílela. Chtěla se podělit o svou radost s příbuznými a přáteli. Myslela si, že stovky daných fotek, listy vílám a každodenní strasti, byly roztomilé. Že větičky, které její dcera jako malá řekla doma jen tak do větru, byly zábavné a mile naivní a byla škoda se o ně nepodělit. A tak to bez okolků udělala. Sonina máma si zkrátka myslela, že o nic nejde. Vždyť přece ona byla rodič a ona posoudila, že zveřejnění daných věcí je v pořádku. Vždyť kdo jiný by to mohl posoudit? Jenže roky plynuly a z dítěte se stala malá slečna. Pro dospívající Soniu byl pohled na tyto privátní události roztroubené do světa naprosto děsivý. Bylo to jako noční můra, při které stojí před tabulí v pyžamu, protože se “zapomněla” před cestou do školy obléci. Až na to, že v tomto případě se trapné momenty udály před celým světem a nedalo se z nich probudit.

Ve svém článku se Sonia rozepsala o tom, jak se cítila podvedená, zrazená a oklamaná. Byla si vědoma toho, že stovky fotek, příběhů a událostí z jejího života jsou už navěky vypuštěny do světa, aniž by měla nad nimi jakoukoliv kontrolu. Aniž by je mohla vzít zpět. Toto rozhodnutí udělal za ni někdo jiný a následky nesla ona. Anonymita a soukromí už pro ni přestaly být v nabídce.

[wp_ad_camp_2]

Tento příběh se odehrává v různých podobách každý den
Statisíce a miliony dětí se poprvé staví částečně na vlastní nohy, formují si vlastní osobnosti a názory a dostávají do vínku své digitální dědictví, které pro ně vytvořili jejich rodiče. V USA tento projev vešel do jazyka pod názvem Sharenting či Sharents, což je kombinace slov rodiče / rodičovství a sdílení. Volně by se to dalo přeložit jako rozhlasrodič, rodičozdíleč, facebook máma, či roztrubovací tatík.Jedna věc je kompletně se vzdát svého soukromí a udělat se sebe sociálního exhibicionistu, schopného zveřejnit i svůj anální otvor, druhá věc je zveřejňovat zahanbujících fotografie svých dětí bez jejich souhlasu a vědomí, protože vám to z nějakého důvodu dělá dobře (máte pocit, že se zvedá váš sociální status, že potřebujete informovat, těší vás, že jiným lidem se fotka líbí a píší vám podpůrné komentáře).

Klinický psycholog David Coleman se v souvislosti se sharentingem vyjádřil, že jde o fascinující trend, při kterém je snad nejvíce zajímavé to, jak si jeho důsledky většina rodičů vůbec nepřipouští a odmítají to akceptovat jako realitu, i když je udeří do očí.
Mnoho lidí má dnes zvláštní pocit, že aby byl nějaký jejich zážitek reálný či validní, musí se sdílet. Je to jakási alternativa k filozofickému stromu padajícímu v lese, který nikdo neslyší, který se změnil na “nic jsem nezažil, pokud o tom neposkytnu důkaz jiným lidem”. Tento mechanismu následně přenášejí i do doby, kdy se stanou rodiči. Sdílení videa na kterém se jejich dítě koupe ve vaničce, nebo fotky toho, jak vyrobilo první exkrement do nočníku, jsou tedy povinnost. Protože pokud by ke sdílení daného faktu nedošlo, podle zaběhnutého smýšlení by to znamenalo, že daní rodiče přece ani žádné dítě nemají a jejich rodičovské činnosti neexistují. A tak se postupně stále více normalizuje nulové soukromí vlastních dětí, pro které má být v budoucnosti normální, že nevlastní svůj životní příběh. Že je to majetek všech, který je k dispozici.

Pokračování zde: Aluška.org – Sharenting: Rodiče, kteří bez studu sdílí intimní fotografie svých dětí, toho budou za deset let hořce litovat

[wp_ad_camp_2]