O Slovanech úplně jinak

Ze strany oficiální vědy je mi často vytýkáno, že je nemožné, aby jediné etnikum, o jehož dávné existenci se ani neví, vykonalo na celé zeměkouli tolik užitečné práce. Ale to dokládají právě uvedené nápisy, které po sobe zanechali ponížení a v dějinách utajení otroci.

Ostatně tyto nápisy žádná historická fakta nevyvracejí, naopak je jen doplňují o věci utajené a zastřené kdysi posvátnými “tabu”. Právě tuto záclonu nápisy poodhrnují. V závěru knihy se pokoušíme odpovědět na otázky, kladené, naší novou interpretací nápisu. To znamená přehodnotit dosud známé poznatky a podívat se na ně jinak, z jiného úhlu, aby obrysy historické pravdy vyšly z přítmí dávných mýtu a tím osvětlily i dnešní přítomnost.

Antonín Horák

Ukázka z knihy

…také německý znalec egejské civilizace Grumach od začátku prohlašoval:

“Jazykem krétských tabulek není řečtina, nýbrž jazyk předřecké vládnoucí skupiny, to jest mínojštína.”

Z tabulek samotných dále uvidíme, že ani Grumach neměl pravdu.

Zásluha Ventrisova

Ventris se dal Chadwickem přemluvit k řečtině, tím došel jen napůl cesty a textům tabulek neporozuměl úplně. Stanovil však pracnou empirickou metodou aspoň zhruba zvukové hodnoty znaku, které nám nyní po drobném upřesnění poslouží k tomu, abychom celým textům i nápisovému jazyku porozuměli. Jeho 20letá celoživotní práce na tomto písmu nebyla marná a rozluštění tohoto zapomenutého slabičného písma zůstane navždy spojeno se jménem Michael Ventris.

Kdo vlastně tabulky napsal?

Veškeré tabulky s písmem byly nalezeny v palácích a se zánikem paláců i jich uživatelů končí také užívání tohoto písma. Kdežto v lidovém prostředí poddaných ani jeden nápis. Z toho tedy vyplynul pro badatele jednoznačný závěr, navozený už objevitelem tabulek Evansem, že znalost písma patřila výhradně palácové vrchnosti a že nevzdělaný poddaný lid písmo neznal.

To je ovšem jen optický klam. Po doslovném přečtení tabulek zjišťujeme, že jimi poddaní zaznamenávali zboží jako povinné daně v naturáliích, dodávané panstvu do paláců. A panstvo by si asi nešpinilo ruce měkkým blátem tabulek. V civilním prostředí poddaných se nenašel ani jeden nápis zřejmě proto, že u nich bylo k písmu užíváno listu vegetace, dřeva, tkanin apod., což se nezachovalo.

Texty tabulek nemohou být řecké už proto, že v době užívání tohoto slabičného písma řečtina ještě neexistovala. Utvářela se později pod vlivem jazyka domácího předřeckého obyvatelstva až po zániku tohoto písma, které spolu s paláci zaniklo strašlivou sopečnou katastrofou (o tom blíže za nápisem č. 29).

První řecké texty pocházejí až z 8. století př.n.l. v dílech Homérových, psané ovšem už evropským písmem hláskovým. Pro záznam slov řeckých bylo totiž slabičné písmo nevhodné, jak si už někteří badatelé všimli.

Například řecké slovo “krístés” (tvůrce) s neslabičnými souhláskami “kr-st-” nelze slabičnými znaky zapsat.

To znamená, že tohoto slabičného písma musel užívat nějaký starší národ z doby předřecké, jehož jazyk byl převážně slabičný. A jestliže tento lid znalý písma byl pak v postavení poddaných a otroků, pak to otevírá zcela nečekané perspektivy pro výklad celých dějin. Ale kdo to byl? Takový národ z dějin vůbec neznáme!

Mohou být texty tabulek “praslovanské”?

To bude asi mnohým čtenářům připadat zcela nemožné a holý nesmysl. Je přece dobře známo, že Slované se zrodili v Evropě asi v 5.-6. století našeho letopočtu a písmo vůbec neznali, byli nevzdělanými barbary a analfabety. Že by tedy obývali egejskou oblast už před Řeky a krétskými Mínojci a znali navíc písmo, je vyloučeno. Tak to aspoň zní v českém dovětku k publikaci o písmu sovětského autora Viktora Dračuka “Svědkové tisíciletí“ (Praha 1985. str. 153), kde čteme toto:

“Nejstarším dochovaným písmem Slovanů je hlaholice a cyrilice, jejichž vznik je spojen se jmény slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (863). …Mnozí vědci se sice domnívají, že Slované měli své primitivní pohanské písmo ještě dříve, než se o tom zmiňují některé historické prameny. Neví se však, jaký by měl být jeho charakter… Starší Slované mohli snad mít znakové systémy, používané při věštění či k označení časových termínů. Ty mohly později získat hodnoty zvukové, jak je tomu např. u skandinávských run, takže se někdy mluví o slovanském písmu runovém. Potom užívali Slované patrně písmena latinská nebo písmena jiných abeced. A však jednoznačné a důvěryhodné doklady toho, že Slované měli nějaké písmo před přijetím křesťanství – žádné nejsou!”

Takové a podobné úvahy vycházejí zajisté až z pozdního středověku a z jednostranných historických zpráv držitelů moci, kdy Slovanům bylo vnucováno písmo latinské a ideologie Římanů, která jim byla cizí. Jimi byli Slované už ve starověku prohlašováni za něco méněcenného, nepřiznán jim ani nos mezi očima, tím méně znalost písma. Takže v dějinách nefigurovali, byli pouze bezejmennými služebníky a otroky. Tak tornu bylo nejen u Římanů, u Řeků a Mínojců před nimi, ale i u jiných národu.

Tím se stalo, že o Slovanech nevíme dnes z doby předhistorické naprosto nic, ani to, že vůbec existovali. Dovíme se o nich jen z jejich vlastních písemností, pokud je po sobe zanechali.

Když Vetrisuv výklad textu tabulek neuspokojuje, pokusil jsem se je číst podle jím stanovených hodnot znaku bez předpokladu, že jsou “řecké”. Tu mi některá slova připadala blízká slovům slovanským. Zpočátku to byla jen zábavná a nezávazná hříčka, jíž jsem nepřikládal význam, protože to bylo nepravděpodobné. Náhodou jsem chytl do ruky tabulku číslo 10, kde je psáno v textu “NÁ- WÁNÁ…”, stačilo k prvnímu slůvku přidat nenapsané “-S”, pro než toto slabičné písmo nemá znaku, čili “nás Wáná” (nás Wány, Slo-wány) a už je zde etnické jméno pisatelů tabulek. Pak bylo nasnadě upřesnit Ventrisem stanovené hodnoty některých znaku podle hláskosloví staré slovanštiny na principu “akrofonie” (o ní viz dále) – a ejhle – texty začaly najednou promlouvat ryzí archaickou s l o v a n š t i n o u!

A když takto čtené texty dávaly v souvislých větách logický smysl a vypovídaly o společenských poměrech mezi minojskými pány a poddanými pisateli tabulek na Krétě, to už znělo velmi pravděpodobně. Potom jsme si s přáteli museli přiznat, ze historické zprávy nás informovaly nespolehlivě a že existenci Slovanů musíme posunout do mnohem dávnější minulosti a přisoudit jim i znalost písma.

Tato první složka původního kompozita zůstala pak ve všech evropských jazycích pro označení otroka natrvalo až dodnes takto: nor. “slav”, něm. “Slave”, angl. “slave”, franc. “é-sclave”, špan. “sclavo”, Ital. “schiavo” (cti skjavo). Anebo ve starších jazycích se vycházelo z praslovanštiny takto: stind. “paria” (párajá = pracovat), řec. “douleos” (od “djeuo” – dílo – práce), lat. “servus” (od “sěrjá – trousit – zasévat), maď. “rab-solga” (od rabóta – sluha) … apod.

Název Slavjan znamenal všude “otrok; co Slovan to otrok a jiných otroku kromě Slovanů zřejmě nebylo. Tím se zároveň vysvětlí, proč toto zotročené etnikum, ač všude tvořilo základní obyvatelstvo ve velkém množství, z celých dějin úplně vypadlo. Na evropském kontinente se časem rozrůznili a aby se navzájem odlišili, sami se

nazývali podle obývaných krajin jako “Pomořané – Polabané – Moravané – Korutanci – Horváti (Horalé) – Slatinové (bažiňáci) – Serbi (rolníci v nížinách)… a podobně. Nebo podle panovnických skupin Bulhaři – Čechové – Poláci (polovci – lovci) – Němci (od řeky Němenu) … apod. Přesto souhrnný název “Slované” se potajmu udržoval, ale pro klatbu vůči tomuto etniku nebylo dovoleno jej užívat.

Rodiště dávných Slovanů

Poté co nás praslovanské nápisy dovedly na Krétu a do Řecka druhého tisíciletí př. n. L, jazykové prvky praslovanské ještě dále do Orientu, nyní už nebudeme hledat rodiště tohoto etnika ve středověké Evropě. Vodítkem nám mohou být nejstarší a dodnes platné místní názvy ve Středním Orientě, dané snad už na počátku neolitu usedlými zemědělci, kteří krajinu trvale obývali. Některé místní názvy v těch končinách pocházejí zajisté od vládnoucích kruhů, ale ty jsou pozdější a odvozené z pohanské mytologie. Kdežto názvy praslovanské jsou věcné a reálné, označují hory skalnaté, lesnaté nebo zasněžené, řeky podle barvy vody nebo praktického užitku :.. apod. Tyto názvy dokumentuji nejstarší jazyk praslovanský, jak jsme jej poznali z hliněných tabulek krétsko – mykénských (č. 1 až 12).

Je to především název veletoku Amu-Darjá, který dal neolitickým zemědělcům první obživu a tomuto názvu rozumíme takto:

ÁMU – DARJÁ – první složka starého kompozita ÁMU- je původní přivlastňovací zájmeno ve 3. páde, čes. “n-ám” a druhá složka -DARJÁ znamená “darující’ (srv. dnešní ženské jméno “Dárjá” – darující děti). Čili celý původní název ve významu “Nám – Darující” asi proto, že tato řeka svými náplavami z pamírských velehor “darovala” těmto prvním zemědělcům úrodu.

Takto jsme název mohli odvodit teprve po rozluštění textu hliněných tabulek Kréty a mykénského Řecka. Dodatečně se mi nyní dostal do rukou časopis Mojmírova říše (roč. 1938, č. 2 – 6, str. 23), kde slavistický badatel ThDr. Fr. Přikryl dochází k témuž závěru. Jen s tím rozdílem, že těmto dávným Slovanům přisuzuje Přikryl pohanství a vede je odtud přímo do Evropy, ale nebylo tomu tak.

Z této ámudarské pravlasti se pak Praslované šířili do světa a poznatek od této řeky získaný je vedl k tomu, že všude nejdříve vyhledávali k osídlení povodí velkých řek a jejich úrodné náplavy. Tak tomu bylo v poříčí “Žluté řeky“ v Číně, Hindu a Gangu v Indii, mezopotamských Eufratu a Tigridu, egyptského Nilu, italské Rúmy, pak Rhony, Seiny, Rýna, Dunaje, Labe, Volhy … atd.

Str.292

PA-MÍR – kdyby nic jiného, pak tento název označuje přímo “pravlast” neolitických Praslovanů. Totiž předpona “PA-” znamená naše “pra-” a kořen názvu -MÍR znamená “svět – domov – vlast” jak je to patrné z ruštiny. Čili název PAMÍR = “pra-vlast”, původní domov Praslovanů.

SYR-DARJÁ – název této severnější řeky neznamená ovšem “darující sýr”, jak bychom se podle dnešní češtiny mohli domnívat. Slůvko “sir-syr-sur” znamenalo v praslovanštině “nad-navíc” (srv. lat. a franc. “sur” téhož významu) a v tom smyslu je i “sýr” nadproduktem z mléka. Čili název “SYR-DARJA” asi od toho, že když se Praslované ze své ámudarské pravlasti hnuli na sever, dávala jim tato řeka úrodu “navíc”. Ale hnuli se také na východ do himalájské náhorní roviny, kde zanechali další názvy řek, dnes. “Jarkand-Darjá”, “KašgarDarjá” … apod.

HIMÁ-LAJÁ – název těchto velehor je čistě praslovanský. První složka “HIMÁ-” je starý název, čes. “zima” a druhá složka “-LAJÁ” znamená “ležící-prodlévající’, čili celý název “zima trvající – prodlévající’ a tím se právě tyto nejvyšší velehory zeměkoule vyznačují. Název “himá” se starou předponou “h-” do ind. “hima” (zima – sníh), odvozeno od slovesa “ímajá” (ujímat – ubírat), protože v tomto období příroda ubírá světla – tepla – potravy, později v Evropě satemováno na bul. “z-ímá” a čes. “zima”. Druhá složka “-LAJA” zanechala u nás četné místní názvy jako “Lyso-láje, Viso-láje, Vizá-laje” … apod. kde naši dávní předkové už v neolitu trvale “prodlévali”. Slovesný starý přechodník “lájec” (prodlévající) je též doložen náp. č. 50.

DUBIA – dodnes platný název hlubokého himalájského údolí, od praslovanského “dúbjá” (hlubina), dodnes srch. “dúbiti” (hloubiti) a strom “dub”, z jehož dřeva se hloubily lodě a nádoby, čes. “dubina” (údolí).

LADAK – věčně zaledněná himalájská hora, od praslov. “lád”, srch. “lád” (led), srch. “ládan” (“ledovy”;~ čes. “leden”, první ledový měsíc v roce. … atd.

Tyto a další názvy zřejmě dokumentují někdejší Praslovany.

Populační exploze

Ač lovecké kmeny žily na Zemi po dobu snad miliónu let, nedocházelo u nich k přemnožení. Ženy byly společné, oplodnění náhodné, děti často obětovány bohům a kmeny se navzájem vybíjely při hájení loviště. Zcela jinak tomu bylo u neolitických Praslovanů. Potřeba pracovních sil v zemědělství a řemeslech si vynutila mnoho dětí v rodinách, většinou okolo deseti, rozených plánovitě, neboť o obživu nebyla nouze. Tím ovšem v řadě následných generací počet obyvatel obrovsky narůstá, dochází k přelidnění osídlené krajiny, které půda už neuživí. Takže přibývající mladé generace byly nuceny hledat si obživu v jiné krajině v okolí. K tomu přispěly lovecké kmeny kromaňonské, které mezi zemědělce vznikaly, loupily a vraždily, před nimi zemědělci prchali co nejdále od napadené lokality. To pak urychlilo rozptyl v podstatě usedlých a nestěhovavých Neolitiků po celé zeměkouli.

Str.293

Další ukázka

Střední Asie – ačkoliv v infiltraci neolitických Praslovanu z ámudarské pravlasti směrem na západ byla zábranou sousední poušť Kara – Kum a jiné. Přesto se řídce i do střední Asie dostali a zanechali tam své jazykové prvky zvané “nostratické”, jak dokládá “Slovar nostratičeských jazykov” od autoru Iljič – Svityč, tedy prvky příbuzné se slovanskými. Nejvýrazněji ovšem v sousedství Číny v literatuře “tocharské” donedávna živé.

Ze samotné Číny pod tlakem císařů prchali Praslované směrem východním do Koreje, Vietnamu a Indočíny, kde se dodnes udrželo jejich slabičné písmo a četné jazykové prvky i praslovanský sociální světonázor. Například korejská pohádka “Dívka Voňavý – vlas” se svým sociálním obsahem proti zvůli panstva od moravských lidových pohádek neliší.

Japonsko – Nástup neolitu je zde od Číny sice o něco pozdější a musel probíhat už před terorem čínských císařů. Také vláda kromaňonské samurajské šlechty je zde pozdější, proto se zde praslovanský živel uchoval dodnes výrazněji než v Číně. Jinak společenské poměry podobné jako v Číně: přelidnění, laciné pracovní sily, vánoční a velikonoční zvyky, rodinné vztahy, venkovské zemědělství dnes stejné jako u evropských Slovanů, vyspělá věda a technika.

Nedávno se vrátili z Japonska čeští technici a umělci, kteří vyprávějí, že poznali v japonštině mnohá slova slovanská. Například jap. “haj” (“ano” – od praslov. slovesa “háji;” – obhajovat – souhlasit), jako dodnes ve slovenčině “hej” téhož významu. Dále jap. “mama” (naše “mama – maminka), jap. “čuj!” (dej pozor!) jako pol. “czuj!” téhož významu, jap. “ano – ne?” (je to tak nebo ne?), jap. “co – to – mate?” (co si přejete, ale i co – to počkejte) … atd.

Vrcholem všeho je japonská lidová píseň. Výtvarník Ivan Popovic při své výstavě v Tokiu bydlel v soukromí u japonské rodiny. V den jeho narozenin mu zazpívali starou japonskou lidovou píseň a oslavenec mcl dojem, ze zpívají “Horela lipka horela, pod ní má milá seděla – hej – teče voda shora, čistá je jako já, točí se dokola okolo javora”. Ta japonská píseň má totiž naprosto stejnou melodii a stejný rytmus, dokonce i to “-hej-” mezi strofami tam je a má i stejný obsah. Začíná slovy japonskými “ó jaki maši mi dori …” (Ó jaký plamen můj strom …).

Takových příkladů je v japonštině více, ale nehodláme se zabývat pouze japonštinou.

Tichomoří – Neolitičtí Praslované se nedali odradit ani velkým Tichým oceánem, k tomu měli vlastní vynález, čluny opatřené plachtami, jak to dokládá řecká báje o Prométheovi (str. 288). Už v 7. tisíciletí př. n. I. jsou doloženi na Havajských ostrovech, později ve 4. tisíciletí na Velikonočním ostrově, tam doloženi “lapitskou” keramikou a slabičným písmem i skromným zemědělstvím. Potom se dostali až na Novou Guineu a do Austrálie, kde zanechali bumerang a po genetickém smíšení u tamních mužů plnovous.

Str.295

…jiných civilizacích, pohanští kněží nechápali zvukové písmo, takže písaři měli příležitost vkládat do těchto spisu své vlastní chápání věcí duchovních v pojetí filosofickém, které je blízce příbuzné učení Ježíšově (viz článek “Rodný jazyk Ježíšův”, č. 108, str. 273).

Písaři však vkládali do chrámových spisů nejen svou vlastní filosofii, odlišnou od falických a sexuálních kultu Árjů, ale také převážnou část své praslovanštiny, jen poněkud doplněné pohanskými pojmy árijskými. Dokonce i jména pohanských bohů a jiných pojmů jsou odvozena z praslovanštiny písařů takto: ohnivý bůh AGNI (ahniě – ohně), dárce života bůh ŠÍVA (živáji – živý), jehož mužský úd je v indických chrámech uctíván dodnes, bůh magie “GÁDÍ (hadí síla v páteři), bůh obrody VIŠNU (praslov. “vesna” – jaro), bohyně moudrosti KÁLÍ (kaliti – tvrditi), pán tvorstva BRAHMA (od praslov. “prána” – síla), záření těla “aura” ,(zora – záře)… atd. Rovněž náboženské sekty indické mají názvy praslovanské UPANIŠADÁ (U pánu sedá), náboženský spis BHAGAVAT GÍTA (bohová moudrost), kde slovo “gítá” souvisí se srch. “hítar” a čes. “chytrý” (moudrý). Též jméno “Budha” (buditel) je odvozeno z praslov. “budjejá” (budit – probouzet).

Na indickém zemědělském venkově se mluví starou slovanštinou dodnes, jak ukazuje tato indická věta: “Džo pije máre, dzo napije bi máre“, stpol. “Kto pije marie, kto nie pije biso marie” (Kdo pije mře, kdo nepije též mře). Totiž indické “džo” pochází z praslov. “ščo” (co – kdo). Indické číslovky platí od sanskrtu dodnes a zní takto: eka – dúva – tíri – čatúr – panča – šáš – satam – ašva – nava – dáša … atd., jsou jen starou formou dnešních všeslovanských. Pak běžné profánní názvy jako ind. “pavitra” (naše povidla), ind. “Šibira” (naše Sibíř) ve významu vlastně “sever”, odkud odvozují venkovští Indové svůj původ, tedy od severně ležící pravlasti ámudarské. Je to i název velehor HIMÁ-LAJE, kde ind. “híma” je původní formou dnešního všeslovanského “zima”. Dále jsou to místní názvy jako např. ind. “DÍLÍ” (u nás polní trať”Díly” u každé obce) … aj.

Střední Orient – šíření Neolitiků nebylo zajisté souvislé jako pochod bojového šiku, spíš to byla volná infiltrace rodin či skupin rodin různými směry současně.

Snad současně s průnikem do Indie postupovali Praslované z ámudarské pravlasti povodím reky Heri – rud (hára – rud = zásoba kovových rud) do Afganistanu a Iránu. Časem se rozmnožili a zabydleli celé tyto krajiny až do severní Mezopotámie, kde zakládají neolitickou osadu Džarmo (Jařmo?) už okolo 6800 př. n. l. Zde našli neolitičtí Praslované neobyčejně úrodné náplavy veletoku Eufratu a Tigridu a když v průběhu více jak tří tisíciletí zabydleli a obdělali celou Mezopotámii, přepadli je tatarští Sumerové, kteří si zde vytvořili nad nimi své panství. Sám název “Mezo – potamie” je původu praslovanského a znamená “mezi – potočí“ (meziříčí).

V iránských jazycích zanechali Praslované “satemové” jazykové prvky (irán. “satem” = sáto-sto, viz u nápisu č. 7), četné místní názvy a praslovanská slova: irán. “čaj” (čaj), “uši” (ucho), “čašá” (cíše), “dživa” (živý), “budjate” (budíte), “kata” (chata), “mazga” (mozek), “vazaiti” (vozit) … atd.

V 70. letech našeho století přilákala tato afgánsko – iránská oblast archeology italské, sovětské a západoněmecké, kteří zde odhalili nejstarší neolitické památky. Referuje o tom italský archeolog Maurizio Tosi v publikaci “Věda a lidstvo”. A sice v tom smyslu, že na dávných základech venkovské výroby Neolitiků zde od 4.tisíciletí zřídily cizí dobyvatelské kmeny městské aglomerace a vykořisťovaly neolitický venkov. Byly zde nalezeny nádherné šperky ze zlata a drahokamů, luxusní vybavení panstva, rovněž kruhová zrcadla s držadlem, téměř stejná, jaké italští Praslované vyráběli pro Etrusky (viz č.71-75). Tím M.Tosi potvrzuje to, co je předmětem i našeho pojednání.

Str.298

Jak hodnotíme jazyky?

Pro každého jedince je nejdokonalejším, nejcennějším a nejkrásnějším pouze ten jazyk, jemuž se naučil v dětství od své matky. Takto hodnotili svůj jazyk Řekové, Římané, Germánci … aj., bez ohledu na to, že vznikl smíšením prvku různých jazyků. A když už byl časem takto vypracovaný, stal se tento jazyk národním, který sjednocoval veškeré obyvatelstvo země, v něm vznikala dokonalá literární, básnická a vědecká i náboženská díla, což museli respektovat i jazykovědci toho národa. A jelikož vládnoucí kruhy té země měly velkou vojenskou moc, vnucovaly pak svůj jazyk i jiným národům jako jazyk jiným nadřazený.

Jsou však i jiná objektivnější kritéria, než mocenská. Je sice možné, že na počátku neolitu, kdy se praslovanština teprve utvářela, byla na výrazy ještě poměrně chudá a nelibozvučná. Avšak rozrůstáním činnosti těchto lidí byla jejich slovní zásoba na pevných mluvnických zákonitostech rozhojňována a upřesňována, což byl proces dlouhodobý. Takže za oněch

12 000 let dodnes, dosáhla všeslovanština jinými jazyky nepřekonané množství slovní zásoby a dokonalost vyjadřování ve všech oborech lidské činnosti, od fyzické práce až po básnictví, vědu a náboženství. Také Praslované si svého jazyka jako nejcennější kulturní hodnoty vážili a jej milovali, ale k nebyli výbojní a agresivní, museli se ho vzdávat.

Například němčina má pro dívku jediný název “Mädchen” nebo “Mädel” stejného významu. Kdežto jenom čeština jich má hnedle asi dvanáct v poněkud odlišných významových odstínech: dívka – dívenka – divoženka – děva – děvka – děvečka – děvuša – děvče – děvčice – děvucha – děvuška – děvuna – děvčisko … apod. To se týká i všech názvu rodinných vztahu s bohatým rejstříkem od chladnosti k něžnosti u názvu: máma – táta – bratr- – sestra – babička – dědeček – bratranec – sestřenice – strýc – teta – synovec – neteř – švagr – švagrová … atd.

Pak je to nekonečná řada názvů nejen vozů, postrojů tažného dobytka, krojových obleků, domů a staveb, ale také četných jejich dílců a součástí. Dále nespočetné množství nářadí a nástrojů k práci všech řemesel, názvu pěstovaných i přírodních rostlin, zemin a nerostů i přírodních jevů … atd.

Naproti tomu např. preferovaná latina má pouze asi 30 000 slov veškeré slovní zásoby, z níž značná část je převzata z praslovanštiny původních obyvatel Itálie. Zhruba tolik mají norština a švédština, rovněž obohacené původní praslovanštinou těch zemí (srv- nor. “svine” ze slov. “svině”, nor. “skrin” ze slov. “skříň” apod.). Bohatší je němčina s větším podílem praslovanštiny germanizované, takže má asi 170 000 slov a angličtina z více jazyku poskládaná má asi 250 000 slov při zjednodušené gramatice. Ale to je stále jen nepatrný zlomek slovní zásoby všech jazyku slovanských.

V hodnocení slovanštiny krajně negativní roli sehrály v novém letopočtu vládnoucí kruhy Římanů, Franků, Germánů a Maďarů, které tu věc naroubovaly na zfalšované křesťanství (samy ovšem s převahou pohanství). Našly si také falešný důvod k tomu, aby slovanštinu celoevropského obyvatelstva prohlásily za jazyk “bezbožný a kacířský”, který na každém kroku likvidovaly. Také moderní jazykovědci němečtí a maďarští jej hodnotí dodnes jako zaostalý a primitivní.

Teprve nyní zjišťujeme z uvedených písemností, že je to jazyk dnes 12 000 let starý a za tu dobu natolik rozhojněný a zdokonalený, že jej můžeme dnes hodnotit bez jakéhokoliv šovinismu a nadržování vlastnímu jazyku, za nejdokonalejší jazyk na světě.

Str.303