Udělejme si konečně jasno, jak vystoupit z EU a z NATO!

-Washingtonská (zakládací) smlouva NATO umožňuje odchod členské země z NATO, a to zasláním pouhého dopisu vlády příslušné členské země s oznámením o vystoupení z NATO po 20 letech od vstupu členské země do NATO (v našem případě tato možnost nastane v březnu 2019). K tomu ovšem musíme mít vládu ochotnou a schopnou takový dopis napsat a poslat. Výsledky posledních voleb ukazují, že optimismus v tomto směru není na místě. Vystoupit lze i z důvodu nedodržování zakládací smlouvy ze strany samotného NATO – viz. Zakládající smlouva NATO, čl. 13 ZDE http://www.natoaktual.cz/na_zpravy.aspx?y=na_summit/washing-tonskasmlouva.htm;

– ačkoliv obě jmenované instituce EU i NATO připouštějí možnost vystoupení členských zemí, z nedávné reakce předsedy Ústavního soudu P. Rychetského vyplývá, že Ústavní soud bude takovému kroku bránit (s odkazem na snahu chránit jakési „ohnisko“ s odvoláním na velmi volně formulovaný čl. 9 Ústavy ZDE https://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html). Refe-rendum o našem vystoupení z těchto organizací Ústavní soud – dle jeho vyjádření – zamítne jako neplatné. Náš Ústavní soud jde tedy fakticky nad rámec smluv uzavřených mezi ČR a těmito institucemi. Je třeba si klást otázku proč.

– o ohniscích se sice v naší Ústavě nepíše, je ale třeba vzít v úvahu minimálně tu skutečnost, že o změně Ústavy či o schválení nové rozhodují:

1. 3/5 všech poslanců Poslanecké sněmovny (tj. min. 120 poslanců) a navíc ještě

2. 3/5 z přítomných senátorů (počítejme pro jistotu, že se takového hlasování zúčastní všech 81 senátorů). Zapotřebí by tedy bylo souhlasu až 49 senátorů. Pro pořádek připomínám, že senátoři se obměňují z 1/3 vždy po 2 letech, jejich celkové funkční období činí 6 let.

– proto jsme jako Aliance národních sil (ANS) opakovaně upozorňovali před volbami na to, že celou věc je třeba řešit volbami, (nikoliv referendem), že volby jsou víc než referendum (a to jak z hlediska účinnosti jejich výsledků, tak i z toho důvodu, že ve volbách by se lidé měli rozhodovat podle programů jednotlivých stran, které jsou daleko širší než otázky v referendu a které dávají mimo jiné i odpovědi na otázky, co bude po našem vystoupení. Bohužel marně, většina příznivců přímé demokracie to nechtěla slyšet, natož o tom přemýšlet.

Z uvedeného je přitom jasné, že i v případě sjednání uchopitelných podmínek pro obecné referendum u nás, nebude možné použít referendum k rozhodování o všech otázkách. Minimálně ne o otázkách na úrovni ústavních zákonů. V praxi to znamená, že rozhodování o vystoupení z EU či z NATO – slibované před volbami formou referenda – stejně jako různé občanské aktivity spojené s psaním vlastních ústav či desater voliče apod. předpokládá splnění podmínek k jejich odsouhlasení, jako v případě ústavního zákona. Tyto aktivity či sliby některých stran tak dostaly jejich autory, jakož i voliče do slepé uličky. V daném případě není až natolik rozhodující konkrétní obsah těchto aktivit (fakticky na úrovni ústavních zákonů), nýbrž forma jejich schválení. A ta je daná Ústavou ČR. Je s podivem, že tolik stran a politiků si nedalo vůbec práci přečíst si vůbec naši Ústavu. Na některých ze stran je dnes dokonce i to, aby si adekvátně opravily svůj název, pokud tak neučiní, bude výsledkem jen zmatení značné části voličů.

V této souvislosti se ale dostáváme ještě k jedné zajímavé otázce. Tou je vyjádření předsedy Ústavního soudu P. Rychetského v tom smyslu, že: „Veškeré změny, které povedou k přerodu a transformaci ČR k přímé demokracii totiž nakonec smete ze stolu Ústavní soud na základě článku 9 Ústavy“. Z uvedeného též vyplývá, že zrušení Senátu tak rozhodně neprojde a Ústavní soud by takový zákon zrušil (pokud by prošel), a to dokonce i v případě, že by byl přijat ústavní většinou nejen v Parlamentu, ale i v samotném Senátu. Článek devět je totiž tzv. ohniskem Ústavy a to znamená jádrem ústavy, kterému nesmí odporovat případné budoucí úpravy ústavních zákonů. A bohužel, do spektra rozporu s ústavním článkem 9 spadají i další body programů hnutí ANO a SPD.

Je třeba si ale uvědomit, že pokud by došlo nakonec přece jen k zajištění potřebného počtu hlasů poslanců i senátorů, dostane se do konfliktu vůle lidu s vůlí Ústavního soudu. A připomeňme si, že hegemonem je pořád lid. I případná soudcokracie by byla totiž nebezpečím.

Z důvodu objektivity je však třeba připomenout, že dosud nastíněné představy o podmínkách výkonu přímé demokracie v praxi byly tak mlhavé, že vzbuzovaly oprávněné obavy. Mimo jiné i pro jejich snadnou zneužitelnost, kdy zanedlouho po případném zavedení by chodily hlasovat v rámci přímé demokracie zřejmě jen skupiny úkolované a placené oligarchy nebo manipulované mainstreamovými sdělovacími prostředky. (Mimochodem, takto se dostal k moci i Hitler, aniž bych chtěl s ním kohokoli srovnávat).

Nikoliv náhodou podporuje ANS ve svém programu sice přímou demokracii, avšak jako doplněk k demokracii zastupitelské, nikoliv jako její úplnou náhradu. A pokud jde o Senát, dáváme ke zvážení jeho transformaci na Sněm krajů vč. jeho odpovídající početní redukce. Určité změny lze přitom provést i v souvislosti s přímou volbou prezidenta ČR, které byly zanedbány při rozhodování o změně způsobu jeho volby.

Vydávat proto stávající stav Ústavy za nějaké dogma, které lze doplňovat či upravovat jen podle unijních zákonů či ratifikovaných mezinárodních smluv, není na místě a nebude ani dlouhodoběji udržitelné.

Zdroj: 1