Bezpříkladné odnětí základních práv na svobodu kvůli údajné vysoce infekční nemoci je nejen totalitní vykolejení vládnoucích politiků. Vyplývá z nynějšího „demokratického“ systému, v němž parlament a vláda disponují kontrolními funkcemi nad všemi oblastmi života dalece přesahujícími právní oblast, které platí za nezpochybnitelné a samozřejmé. Tyto umožňují státu také kontrolování celého zdravotnictví přes hlavy vědecky vzdělaných lékařů a dosahují v korona – krizi extenzivního vzestupu.

Základní problém

Státní politici rozhodují, stejně tak jako v současné infekční – „epidemii“ o zdravotních otázkách, aniž by disponovali odpovídající odbornou kompetencí; sami jsou laiky. To je zásadní problém. Ale i opatření, která nařizují, zasahují hluboko do sociálních, kulturních a hospodářských oblastí života, ve kterých nejsou žádnými odborníky. Stephan Kohn, referent a expert pro zvládání krizí v BMI, ve své studii, o níž jsme zde hovořili, na to zřetelně poukázal a zásadně je zpochybnil.

 

 

 

 

“ V jiných ohrožujících situacích, jako například u nasazení hasičů při požáru domu, pocházejí rozhodnutí od kvalifikovaných záchranných služeb, ne od (politicky volených) starostů. Šéf hasičů rozhoduje, zda bude použit jediný žebřík co je k dispozici, jestli nejdřív zachránit těhotnou ženu volající z okna na jedné straně budovy, nebo dítě mávající z jiné části budovy, která je zahalena hustým kouřem. Toto rozhodnutí vydává šéf hasičů (a ne starosta) i tehdy, když starosta stojí přímo vedle a dokonce i poté, když se jedná o dům starosty, ve kterém se jeho žena a dítě dostaly do krizové situace.“

Potom pokračuje:

„Naskýtá se otázka, jak efektivní a praktikovatelné může být, když v pandemii rozhoduje politika a reaguje inflačně, když, jako při koronakrizi, má rozhodnout o osudu země několik členů vlády, kteří nebyli vzděláni ke zvládnutí takovýchto nebezpečných situací a kteří zpravidla nedisponují potřebnou odbornou kompetencí.“

Není to pouze otázka efektivity a praktikovatelnosti, nýbrž i svobody vědců a lékařů činných v oblasti zdravotnictví. Ti mají odbornou kompetenci, která se skládá z jejich vědeckých poznatků a praktických zkušeností. Svoboda vědy a jednání z vědeckého poznání je zde v oblasti zdravotnictví zrušena státní mocí. Oni musí jednat podle zadání státu, která odporují jejich vlastním poznatkům. A dokonce i když se náhodou shodují, je patronizujícím způsobem zasahováno do jejich svobody.

Nyní si sice politici přizývají vybrané vědecké odborníky, od kterých si nechávají radit a jejichž úsudky a odhady zahrnují do svých zákonů a nařízení. Odnětí svobod všem ostatním však zůstává při starém. Vybraní experti jsou navíc pouze osamocené hlasy z jednoho velkého počtu vědců nejrůznějších lékařských odborných směrů, kteří jsou často rozdílných názorů. Existují sice „panující mínění,“ proti nimž však menšiny nebo osamělí průkopníci dosahují opakovaně průlomových změn koncepce.

 

 

Neboť neexistuje věda, jak je vždy s oblibou tvrzeno jednotlivci, aby dodávala svému vlastnímu názoru autoritativní svatozář. Věda je procesem nejrůznějších vědecko-teoretických a metodických přístupů a disciplín. Co je skutečné a vedoucí dále, nemůže být rozhodnuto autoritativně nebo rozhodnutím většiny, nýbrž se musí prosadit silou argumentace a plodnou praxí.

Pokud nyní stát na základě posudků a doporučení několika vědců tvoří dalekosáhlé společenské předpisy, jsou jejich vědecké názory proti názorům mnoha jiných vědců prosazovány pomocí státní moci a učiněny těmi jedinými rozhodujícími. Tito jednotliví vědci jsou pomalu povýšeni na vědecké papeže, kterým jsou všichni skrze státní nařízení poslušně zavázáni. Již nerozhoduje vědecká argumentace, svobodná výměna názorů a praktická zkušenost a plodnost vědeckého přístupu, jakož ani samotný vědecký proces, nýbrž násilí, státní moc.

Tím je státem zasahováno do svobody vědy, vědeckého poznání a jednání všech ostatních vědců a svobodného jednání praktických lékařů vůči jejich pacientům. Tito podléhají jednomu zcela určitému nařízení, které je činí vykonavateli cizích nařízení a ignoruje jejich vlastní poznatky a zkušenosti. Tím se svobodné vědecké poznání stává polem dogmatizované víry toho, co jednotlivci diktují společnosti.

A je zasahováno i do svobody pacientů, občanů, se svobodně rozhodnout, na kterého lékaře se v případě nemoci a k ochraně svého zdraví chtějí obrátit. Státem nařízené povinné očkování nemůže a nesmí existovat. Takovýto výraz je totalitou, ve které je člověk učiněn objektem nad ním rozhodující cizí vůle.

To ukazuje, že stát ve vědeckém zdravotnictví svobodného společenského zřízení zásadně vůbec nemůže a nesmí mít žádnou rozhodovací funkci, když svoboda vědeckého jednání a svoboda jednotlivce, které jsou taktéž základními demokratickými právy, nemohou být vždy opakovaně odnímány.

 

 

Nezávislé zdravotnictví

Z toho nutně vyplývá: Zdravotní péče musí být nezávislá na státu, pokud mají v ní činní vědečtí odborníci svobodně pracovat podle svých zkušeností a poznatků. Nemoc je primárně záležitostí jednotlivých lidí, k níž si berou na pomoc svobodně voleného lékaře. Tento nesmí podléhat odborným předpisům a nařízením a zákonům státu, které jsou potom prosazovány ministerstvy zdravotnictví a státními zdravotními zařízeními.

Svobodné zdravotnictví musí mít na státu nezávislou samosprávu s orgány, ve kterých se například pořádají porady o dopadech infekční epidemie a je koordinováno individuální jednání. Smyslupněji se zapojí vědečtí pracovníci z různých směrů lékařského výzkumu, aby se vytvořilo široké pochopení situace a úrovně znalostí, a člověk na základě vědecké diskuze dospěl ke společným poznatkům a dohodám. To samo o sobě je ve svobodné společnosti důstojné a přiměřené.

Soběstační občané zpravidla dodržují lékařské rady ke svojí vlastní ochraně a k ochraně jiných. Dosud u žádné epidemie nebyl nutný takový státní tlak k regulování chování lidí, jaký je prosazován v nynější korona – krizi. A tato v totalitní aroganci přijatá opatření nejsou nutná ani nyní. Spočívají na nepodložených domněnkách, vědomě zavádějících statistikách, lžích a klamech jednotlivých vlivných virologů, ale ne na solidních vědeckých základech.

Pokud by se ještě někdy měl v SRN vyskytnout případ nebývalé zničující epidemie, která nemůže být potřena dosavadními prostředky zdravotní péče, musela by se jeho samospráva obrátit na stát se žádostí o pomoc, který by směl být činný pouze po společné poradě s přiměřenými časově omezenými nařízeními.

 

 

Svoboda výzkumu a nauky

Ani vysoké školy nejsou svobodné. Jsou vydržovány státem a vědci jsou zaměstnáváni vládou. Podléhají tlaku státních zadání a očekávání, za nimiž se mnohokrát skrývají hospodářské, v medicíně: zájmy mocné sítě farmaceutického průmyslu. To se právě stalo viditelným v nynější korona – krizi, jakož i v zapleteních s WHO, Billem Gatesem atd. Státem podfinancované vysoké školy jsou častokrát ve svých výzkumech cíleně podporovány účelovými prostředky.

„Profesorem se člověk stane snadněji, pokud při obstarávání fondů třetích stran prokáže šikovnost. Věda si zvykla na „zahýbání,“ a vysoké školy toto usnadňují pomocí netransparentních spin – offů, veřejně-privátních partnerství nebo kooperací s údajně dobročinnými nadacemi,“ napsal Dr. Wolfgang Wodart ml. na Multipolar.

Pro tadesco přeložila Andrea | Zdroj: 1

A v ČR poslouchá vláda Prymulu, kamadáda NATO… V show u Krause byl nemastný, neslaný a důvěryhodný stejně, asi jako sáňky v létě.

Loading...
Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.