Nová slyšení ohledně programu MK-ULTRA znovu otevřela otázky týkající se obětí, zničených spisů a experimentů, za které se Amerika nikdy nezodpovídala.
Vyznamenaný příslušník amerického letectva, který neměl v minulosti žádné násilné sklony, náhle unesl, znásilnil a zavraždil tříletou holčičku.
Když pátrací tým našel Jimmyho Shavera bloudícího poblíž San Antonia v Texasu, vypadal, jako by byl v transu, a nebyl schopen vysvětlit, kde se nachází ani jak se tam dostal. Po svém zatčení údajně nepoznal ani vlastní manželku, když ho navštívila ve vězení. Až do okamžiku, kdy byl o čtyři roky později popraven, Shaver trval na tom, že si nepamatuje, že by spáchal zločin, za který byl odsouzen k smrti.
Více než sedmdesát let poté se někteří badatelé domnívají, že jeho případ mohl souviset s jedním z nejtemnějších programů CIA z období studené války: MK-ULTRA, tajným projektem, jehož cílem bylo manipulovat, vymazat a nakonec ovládat lidskou mysl pomocí drog, hypnózy a psychologických experimentů.
Tato možnost se opět dostala do centra pozornosti 30. června, kdy pracovní skupina amerického Kongresu pro odtajnění federálních tajemství znovu otevřela jednu z nejznámějších kapitol této zpravodajské agentury. Zákonodárci se zavázali odhalit pravdu o MK-ULTRA, nelegálním programu experimentů na lidech, v jehož rámci CIA vyvíjela a testovala psychotropní drogy a výslechové techniky určené ke změně chování, vzpomínek a vnímání.
Zda slyšení tyto sliby naplnilo, je jiná otázka. Svědectví přednesená před Kongresem však naznačovala, že i více než šedesát let po oficiálním ukončení MK-ULTRA mohou mnohá z nejtemnějších tajemství tohoto programu stále zůstávat skryta.
Kongres slibuje – znovu
Předsedkyně pracovní skupiny Anna Paulina Luna nenechala nikoho na pochybách o závažnosti těchto obvinění.
„Podávání drog lidem bez jejich souhlasu. Vystavování lidí psychickému mučení. Využívání vězňů a nemocničních pacientů jako výzkumných subjektů bez jejich souhlasu. To jsou zločiny proti lidskosti. Některé z nejhorších a nejznámějších zločinů 20. století,“ prohlásila ve svém úvodním projevu.
„Americký lid si zaslouží úplný přehled. Oběti a jejich rodiny si zaslouží uznání, vyvození odpovědnosti a spravedlnost. Nikdo nešel do vězení. Nikdo nikdy nedostal od vlády odškodnění za škodu, kterou mu způsobili.“
Jazyk byl nekompromisní. Zároveň však působil nápadně povědomě.
Téměř před půl stoletím zahájil Kongres další vyšetřování programu MK-ULTRA a slíbil obětem, že se konečně dostane na světlo celá pravda a že ti, kdo nesou odpovědnost, budou pohnáni k odpovědnosti. Tyto sliby však tiše vyprchaly. Oběti nebyly nikdy plně identifikovány, odškodnění se nikdy nedostavilo a mnoho záznamů o programu bylo považováno navždy za ztracené.
Tom O’Neill, autor knihy CHAOS: Charles Manson, CIA a tajná historie šedesátých let, připomněl zákonodárcům, že se vydávají po stopách, kterými Kongres již jednou prošel.
„Během těch samých slyšení členové výboru, jako jste vy, slíbili, že oběti programu MK-ULTRA budou identifikovány, odškodněny a že jim bude poskytnuta doživotní lékařská péče,“ řekl členům výboru. „Nic z toho se nikdy nestalo.“
Podle O’Neilla přijali zákonodárci v 70. letech jedno z nejzásadnějších tvrzení CIA s pozoruhodně malou kritickou pozorností: že po více než dvou desetiletích tajných experimentů se agentuře prostě nepodařilo zvládnout ovládání mysli.
Úředníci CIA opakovaně trvali na tom, že „jejich pětadvacetileté úsilí naučit se ovládat lidskou mysl bylo kolosálním neúspěchem.“
O’Neill se domnívá, že tento závěr si zaslouží přehodnocení.
Již léta tvrdí, že historické záznamy vyprávějí zcela odlišný příběh – příběh, který Kongres nikdy důkladně neprošetřil a který mohl být záměrně zamlčen zničením klíčových důkazů. Aby tento argument podložil, neopíral se o spekulace, ale o dokumenty, které si vyměnily dvě ústřední postavy stojící za nejtajnějšími experimenty CIA.
Plán ovládání mysli
Na podporu svého tvrzení, že Kongres nikdy neodhalil plný rozsah programu MK-ULTRA, poukázal O’Neill na sbírku korespondence, která podle jeho názoru zásadně mění naše chápání tohoto programu.
Dopisy si vyměňovali psychiatr Louis Jolyon West, který „usiloval o ovládání lidských myslí bez jejich vědomí, s konečným cílem vytvořit naprogramované vrahy“, a „Sherman Grifford“ – pseudonym, který používal Sidney Gottlieb, hlavní „travič“ CIA, jenž program MK-ULTRA od samého počátku navrhoval a dohlížel na něj. O’Neill tvrdil, že tyto dokumenty zdaleka nepopisují neúspěšnou vědeckou zvědavost, ale představují mimořádně ambiciózní plán manipulace s lidskou myslí.
Úvodní dopis, který West napsal v roce 1953, „nastínil cíle, metody a zamýšlené výsledky experimentů, které doufal provést na nevědomých lidských subjektech.“
„Čte se to jako stránka vytržená z výzkumného zápisníku Josefa Mengeleho“ řekl O’Neill zákonodárcům a přirovnal tyto návrhy k experimentům nechvalně proslulého nacistického lékaře v Osvětimi.
Podle korespondence West navrhoval provádět experimenty na „neochotných subjektech,“ včetně příslušníků armády, psychiatrických pacientů, vězňů v civilních věznicích a „zvláštních subjektů“ identifikovaných CIA.
Jeho metody sahaly od podávání psychedelických drog, včetně LSD, až po jejich kombinaci s hypnózou ve snaze vyvolat transové stavy, zmatení, amnézii a další uměle vytvořené psychologické stavy.
Konečný cíl sahal daleko za hranice studia lidského chování.
West si představoval techniky, které by dokázaly získávat informace od neochotných subjektů, vštěpovat falešné vzpomínky a měnit přesvědčení, postoje a loajalitu jedinců, kteří se dosud bránili výslechu či manipulaci.
Plán také odhalil, jak pečlivě byla operace navržena tak, aby zůstala skrytá. Financování mělo být zamaskováno, institucionální vazby utajeny a dokonce i mnozí z Westových vědeckých a vojenských kolegů neměli tušení o skutečné povaze výzkumu.
Podle O’Neilla Gottlieb reagoval nadšeně.
Pokud korespondence přesně odrážela ambice CIA, naznačovala, že MK-ULTRA nikdy nebyla pouhým volným souborem bizarních experimentů. Jednalo se o organizovanou snahu vyvinout praktické metody psychologické kontroly a zároveň celý projekt uchránit před veřejnou kontrolou.
Případ, který se nikdy neměl stát
Pro O’Neilla ilustruje výše zmíněný případ Jimmyho Shavera tyto ambice živěji než jakýkoli dochovaný dokument.
Jen rok poté, co Gottlieb schválil Westovy návrhy, se odehrál mimořádný zločin. Před vraždou podstupoval Shaver experimentální léčbu silných migrén v nemocnici letectva, kde West vedl psychiatrické oddělení.
Sám West se později během soudního řízení objevil jako soudně jmenovaný psychiatrický znalec.
Shaver byl shledán vinným a odsouzen k smrti. Až do své popravy v roce 1958 však tvrdil, že si vůbec nevzpomíná na spáchání zločinu, za který byl odsouzen.
O’Neill tento případ nepředkládá jako definitivní důkaz ovládání mysli ze strany CIA. Spíše tvrdí, že mimořádná souvislost mezi Shaverovým nevysvětlitelným chováním, jeho léčbou pod Westovým dohledem a samotnými návrhy tohoto psychiatra na vyvolání amnézie a změněných duševních stavů vyžaduje mnohem důkladnější prošetření, než jakému byl dosud vystaven.
Podle něj tento případ vyvolává stejnou nepříjemnou možnost, která již desítky let vrhá stín na program MK-ULTRA: že některé z nejzásadnějších experimentů tohoto programu možná nikdy nebyly přiznány, natož vyšetřeny.
Právě proto, jak O’Neill uzavřel, by se Kongres neměl spokojit s přijetím historických záznamů bez dalšího.
„Téměř před padesáti lety se jiná komise vyšetřující program MK-ULTRA domnívala, že jí byla o programu sdělena pravda,“ řekl zákonodárcům. „Nebylo tomu tak.“
Místo toho vyzval pracovní skupinu, aby provedla „důkladné přehodnocení toho, čeho tento program dosáhl, co bylo sděleno Kongresu a co může stále zůstat skryto.“
Úmyslně vymazaná stopa
Zatímco O’Neill vyzval Kongres, aby přehodnotil, čeho program MK-ULTRA dosáhl, novinář a historik Stephen Kinzer se zaměřil na jinou otázku: proč tolik z tohoto programu zůstává neznámým.
Kinzer je autorem knihy Poisoner in Chief, která je široce považována za definitivní biografii Sidneyho Gottlieba. Poslancům sdělil, že i po letech výzkumu se domnívá, že byl odhalen pouze zlomek celého příběhu.
„Bolestně si uvědomuji, že jsem odhalil jen malou část toho, co Gottlieb udělal a čím MK-ULTRA vlastně byla,“ řekl. Jádrem projektu, tvrdil Kinzer, byla ambice mnohem radikálnější než pouhé zdokonalení výslechových technik.
Ve snaze „vštípit někomu do mozku novou mysl“ se CIA nejprve snažila „zničit mysl, která tam již byla“. K dosažení tohoto cíle se experimenty MK-ULTRA rozšířily do věznic, psychiatrických léčeben, univerzit, nevěstinců a úkrytů CIA. Podle jakýchkoli moderních měřítek, tvrdil Kinzer, mnoho z těchto experimentů představovalo lékařské mučení.
Oběti, jak poznamenal, patřily v rámci CIA do zvláštní kategorie. „Říkalo se jim ‚postradatelní‘,“ uvedl Kinzer – „lidé, po kterých by nikdo netruchlil, kdyby zmizeli.“
Podle Kinzerova tvrzení měl Gottlieb v podstatě „něco jako povolení zabíjet“. Dodnes nikdo neví, kolik lidí bylo podrobeno experimentům MK-ULTRA, ani kolik z nich v jejich důsledku zemřelo.
Kinzer však tvrdil, že soustředit se výhradně na Gottlieba znamená riskovat nepochopení toho, jak program ve skutečnosti fungoval.
Vrcholné vedení CIA, řekl, záměrně poskytlo Gottliebovi mimořádnou volnost, přičemž si zachovalo dostatečný odstup, aby později mohlo popřít institucionální odpovědnost.
„To byl způsob, jakým CIA popírala svou institucionální roli v programu MK-ULTRA,“ argumentoval Kinzer, „a jak ho zavádějícím způsobem vykreslovala jako výsledek sadismu či přehnané horlivosti jednoho člověka.“
Pokud tato strategie uspěla, bylo to jen proto, že další rozhodnutí ještě více zkomplikovalo rekonstrukci historických událostí.
Vzhledem k tomu, že se v 70. letech minulého století zintenzivnila pozornost veřejnosti, nařídili Gottlieb a jeho nadřízený, ředitel CIA Richard Helms, zničení prakticky všech spisů týkajících se programu MK-ULTRA.
Po celá desetiletí bylo toto rozhodnutí považováno za okamžik, kdy stopa vychladla.
Kinzer se domnívá, že tomu tak nebylo.
Navzdory rozkazu ke zničení objevil později analytik agentury mezi finančními záznamy CIA tisíce dříve přehlédnutých dokumentů programu MK-ULTRA.
„Stejná pečlivost by mohla přinést výsledky i dnes,“ řekl zákonodárcům.
Podle Kinzera naznačují dochované spisy, že historici možná stále znají jen zlomek toho, co zůstává pohřbeno v rozsáhlých archivech agentury.
Smrt, která stále pronásleduje program MK-ULTRA
Pokud se Kongres rozhodne v této věci dále tlačit, navrhl Kinzer, kde by se mělo začít, záhadnou smrt Franka Olsona.
Oficiálně byl Olson armádním vědcem, který spáchal sebevraždu skokem z okna newyorského hotelu v listopadu 1953.
Ve skutečnosti, jak Kinzer připomněl zákonodárcům, Olson tajně pracoval pro CIA a byl hluboce zapojen do programu MK-ULTRA. Krátce před svou smrtí údajně Olson vyjadřoval rostoucí morální výhrady k programu a naznačoval, že z něj chce odejít. Jeho smrt je od té doby stále předmětem kontroverzí. „Důkazy naznačují, že jeho smrt nemusela být sebevraždou,“ řekl Kinzer.
Pokud dosud existují nezveřejněné záznamy CIA, argumentoval, mohly by konečně objasnit jednu z nejtrvalejších záhad agentury z období studené války.
Olsonův případ je však důležitý i z jiného důvodu. Místo toho, aby jej vnímal pouze jako nevyřešenou historickou epizodu, Kinzer vyzval zákonodárce, aby si položili širší – a potenciálně znepokojivější – otázku.
Bylo MK-ULTRA skutečně pohřbeno spolu se studenou válkou?
Nebo se prostě vyvinulo v něco jiného?
Skončilo MK-ULTRA opravdu?
Program MK-ULTRA oficiálně skončil v roce 1963, poté co roky tajných experimentů nepřinesly průlom, o který usilovali jeho tvůrci.
Sám Sidney Gottlieb nakonec dospěl k závěru, že „nic takového jako ovládání mysli neexistuje“.
Kinzer tento závěr nezavrhuje. Namísto toho tvrdí, že odrážel technologické limity své doby. „I kdyby měl pravdu,“ řekl Kinzer zákonodárcům, „mohl mít pravdu pouze v té době.“
Od ukončení programu MK-ULTRA se neurověda, kybertechnologie a umělá inteligence vyvinuly způsobem, jaký si Gottlieb stěží dokázal představit.
Tyto pokroky, jak argumentoval Kinzer, vyvolávají nepříjemnou možnost. Místo toho, aby se Kongres ptal pouze na to, čeho program MK-ULTRA dosáhl během studené války, měl by také zvážit, zda technologie, které mají dnes zpravodajské agentury k dispozici, znovu neotevřely otázky, na které CIA před desítkami let nedokázala odpovědět.
„Tajné agentury mohou mít přístup k nástrojům pro ovládání mysli, které si Sidney Gottlieb nedokázal představit,“ varoval Kinzer.
Vyzval pracovní skupinu, aby zvážila, zda „dnes existuje nějaká nová podoba programu MK-ULTRA“.
Pro Kinzera tedy není návrat k historii programu pouze otázkou zúčtování s minulostí.
„Je to příležitost propojit minulost s budoucností,“ řekl. „Mohlo by to pomoci zabránit vzniku MK-ULTRA 21. století, které by mohlo být ještě ničivější než to původní.“
Poslední šance
Zda Kongres uspěje tam, kde předchozí vyšetřování selhala, zůstává otevřenou otázkou.
Předsedkyně Anna Paulina Luna uzavřela slyšení tvrzením, že zákonodárci mají „ústavní povinnost zajistit, aby se CIA nikdy k něčemu takovému nevrátila“.
Rovněž prozradila, že nedávno navštívila ústředí CIA v Langley, kde jí úředníci sdělili, že se v současné době připravuje odtajnění dosud nezveřejněných záznamů o programu MK-ULTRA.
Toto odhalení se může ukázat jako nejvýznamnější výsledek celého slyšení.
Téměř před padesáti lety Kongres rovněž slíbil obětem a jejich rodinám, že celá pravda o programu MK-ULTRA konečně vyjde najevo. Tyto sliby však nikdy nebyly splněny.
Dnešní pracovní skupina se zavázala dokončit to, co její předchůdci započali.
Zda se jí to podaří, může nakonec záviset na jedné jednoduché otázce: Kolik z celé pravdy stále zůstává uzamčeno v archivech CIA?
