Vědecký důkaz, že tady vůbec nejsme?

Zajímavý a poměrně dost odborný článek na téma věda a vědomí. Nechápu, na co někdo potřebuje vědecký důkaz, že má vědomí… Avšak, jak se ukazuje, i takto složitou cestou se k tomuto poznání lze dostat. 

[wp_ad_camp_2]

Výzkumný tým vedený Anirbanem Bandyopadhyay – prominentním výzkumníkem v oblasti vědecké kvantové biologie – předvedl kvantově-mechanické vibrace o vysoké teplotě v mozkových neuronech. Výzkum, který se konal v Národním Institutu materiálních věd v japonské Tsukubě, přišel s objevem, jak vysokorychlostní oscilace v mikrotubulách – měřená v tomto případě jeden milion otáček za sekundu (jeden megahertz – 1MHz oscilace volných elektronů v elektrickém poli a přizpůsobení se prostředí) způsobuje interferenční vlnění, které dává vzniknout charakteristickému chování elektrických oscilací mozku, což následně souvisí s vědomým bytím a to konkrétně s novým druhem elektroencefalografického signálu (EEG – diagnostika používaná pro elektrickou aktivitu mozku) o 40 Hz/4 Hz, který představuje tzv. gestalt (gamma a delta oscilace) neboli “zvukovou frekvenci”.

Frekvence gama souvisí s vědomím, a to údajně skrze neuronovou synchronizaci.Toto pravidelné gama-delta vlnění je velice podobné speciálnímu interferenčnímu pásmu energie, která se objevuje při tzv. dvojštěrbinovém experimentu. Proto tedy dochází ke spojitosti mezi mozkovou synchronizací vědomí s mechanickým pohybem energie v mikrotubulách.

Pomocí těchto kvantových vibrací se mikrotubuly mohou propojit s neuronovou sítí pomocí propojujících kanálů, které se nazývají mezerové spoje, které spojují neurony dohromady. Toto je teorie vědomí vyvinutá a následně osvojená kvantovými biology, předním anesteziologem na Univerzitě v Arizoně, Stuartem Hameroffem a také emeritním profesorem matematiky na Univerzitě v Oxfordu, fyzikem Rogerem Penrosem.

Nejnovější poznatky silně podporují jejich model kvantově založené mechaniky v mozku, na kterém je založený princip vědomí. Tato teorie však v době svého vzniku v 80. letech 20. století sklidila ze strany akademiků ostrou kritiku, což je však u přelomových objevů naprosto typické.

[wp_ad_camp_2]

Důležitost vody v mozku

Anirban Bandyopadhyay a jeho výzkumný tým provedli výzkum, který poukazuje na důležitost vody u operací, které zpracovávají informace v rámci mozku a těla. V jejich studii se pojednává o experimentu provedeném na atomickém vodním kanálu kontrolujícím velké množství jednotlivých mozkových mikrotubulí, kde byla zjištěna přítomnost vody v rámci dutého válce světelného toku mikrotubulí.

Zjistilo se, že když se voda dostala z centrální komory, mikrotubuly přestaly vykazovat silnou korelaci napříč makromolekulárního shluku tubulinových jednotek. Tento jev silně podporuje názor, že voda hraje hlavní roli v řízení chování četných jednotek mikrotubulí a zároveň z nich činí samostatné molekuly – což opět silně podporuje tezi kvantového efektu.

Voda, jak již bylo řečeno fyzikem Nassimem Haraimem a týmem Rezonanční vědecké nadace, má za následek kontinuální soudržnost a řízení buněčně-informačních procesů spojených s vědomým stavem mysli.

Pozorování anestezie

Další výzkum provedený na Univerzitě v Pensylvánii, který vedl Roderick G. Eckenhoff, ukazuje, že anestetické sloučeniny fungují z části tak, že narušují normální funkci mikrotubulí, a to údajně za pomoci narušení elektrických dipólů nutných pro vědomí mozku.

Rodericka G. Eckenhoffa vedly anestetické studie Stuarta Hameroffa ze 70. let 20. století, které už tehdy poukazovaly na roli mikrotubulí při generaci vědomí, a to na základě pozorování změn v dynamice mikrotubulí, které byly v kontaktu s anestetickými sloučeninami.

Pokud existuje molekula, která zastaví proud vědomí, tak je důležité vnímat specifické změny, které se objeví v buněčném prostředí, které je vystaveno styku s takovou sloučeninou a na základě toho se dá pochopit, jaké dílčí operace se dějí při vzniku vědomí.

Hameroffova revoluční myšlenka byla vzít teoretický mechanismus vědomí na úrovni buněčně nervových spojů v rozlišení nanometrické biomolekulární sítě, kde by se případně mohlo vyskytnout kvantově mechanické chování molekul (zde Hameroff pokračoval v přístupu Herberta Fröhlicha, který tvrdil, že dlouhé polymerové biomolekuly by mohly způsobit koherentní disambiguančí vlnění skrze přeměnu metabolické energie a vyústit v rozsáhlé propojení systému – později nazvané “Fröhlichova kondenzace”).

Nový druh fyziky

Jeden z hlavních faktorů Hameroffovy a Penrosovy teorie se nazývá Řízená objektivní redukce (Orchestrated Objective Reduction – Orch-OR), ve které se popisuje teorie stavového vektoru (vlnění popisující částici) delokalizovaných volných elektronů v rámci tubulinu, kde vektor podstupuje nezávislou redukci (objektivní versus subjektivní rozpad vlnění).

Protože elektrony vykazují stále další a další vnější charakteristiky, což se definuje jako “superpozice”, základní časoprostorová geometrie se štěpí a stupeň separace mezi časoprostorovými “bublinami” – měřených v planckově délce – již dosahuje kritickou vzdálenost, ve které se časoprostorová geometrie stává nestálou a kolabující.

Tento mechanismus se nazývá Diósi-Penrose teorie objektivního kolapsu. Každý takový kolaps a štěpení představuje neurčitý energický výpočet a koordinaci velkého množství takových procesů skrze kvantové rozptýlení (řízená objektivní redukce), které umožňuje masivní paralelní výpočty v rámci mozku.

Dle Hameroffa a Penrose, výše popsaný proces vytváří vědomý stav mysli. Vzhledem k tomu, že redukce stavového vektoru je plně závislá na tomto stochastickém mechanismu a je tedy neurčitelná – stává se také stav vědomí nepředvídatelným.

USN a Harameinův škálovací zákon

Diósi-Penrosova teorie objektivního kolapsu, která vyvolává kolaps přenesený do časoprostoru kvantové geometrie popisuje Haramein jako skrytou časoprostorovou rovinu ve studii The Unified Spacememory Network.

V kontrastu s Diósi-Penrosovou teorií kolapsu, časoprostorová kvantová geometrie napojená na vesmírnou síť neobsahuje superpozice, ale silné propojení skrze síť mikro červí díry, která je základem Planckova časoprostoru.

Co se dále týče mikrotubulí, autoři vyzdvihují důležitost jejich struktury, jako především anatomický vodu přivádějící tvar a membrány buněčného systému.

Mikrotubuly jsou opravdu pozoruhodné makromolekulární struktury biologického systému, takže se v podstatě není čemu divit, když se již tolik vědců zabývalo jejich podrobným výzkumem.

Ve studii Scale Unification, Haramein a Rauscher, společně s biologem Michaelem Hysonem, prezentují jejich poznatky ohledně vesmírného škálovacího zákona v rámci organizace hmoty. Existuje množství organizovaných systémů hmoty, které navazují na Schwarzschildův předpoklad černé díry a jakmile jsou načrtnuty na graf typu frekvence versus radius (rozsah, dosah) objeví se žádaná křivka, která ukazuje, že jak struktury vesmírného charakteru, tak prvky charakteru sub-atomického vykazují přesně definovatelný škálovací poměr.

Co je opravdu zajímavé, že mikrotubuly se na tomto grafu nacházejí v “mrtvém bodě” daleko hlavní křivky, přičemž okupují tzv. ekvipozice mezi ultra-velikým nebo naopak ultra-malým – tedy mezi makrokosmem a mikrokosmem.

“Je zajímavé, že mikrotubuly eukaryotických buněk, které mají standardní délku 2 X 10 na minus osmou cm a přibližnou frekvenci vibrace od 10 na 9 do 10 na 14 Hz leží blízko křivce specifikované škálovacím zákonem a jsou mezičlánkem v rámci hvězdné a atomické škály – Haramein et al, Scale Unification, 2008

Fraktální škála

Vzhledem k tomuto poznatku, mikrotubuly mají pravděpodobně harmonický vztah s polarizovatelnými strukturami kvantového vakua (měřeno v Ф – phi poměru; fraktální škálovací poměr). John Wheeler poprvé popsal tyto fluktující vakuové struktury jako mini Planckovy černé díry. Haramein zároveň poukazuje, jak vakuové oscilátory mohou v podstatě existovat jako bílo-černé díry.

Takže zatímco Diósi-Penrosova teorie využívá roztříštěné “bublinové” časoprostorové geometrie, Harameinův přístup ukazuje, jak by mohla vypadat aktivita polarizované bílé díry/černé díry čsaoprostoru, přičemž jejich oscilace funguje jako počítačový element v analogii na teorii objektivního kolapsu Hameroffova-Penrosova mechanismu.

“Univerzálnost tohoto škálovacího zákona spočívá v základní polarizující organizaci vakua na mini bílé/černé díry.” – ibidem

Haramein dále popisuje fraktální škálu časoprostoru, jako zcela vzdálenou hladké a rovné organizaci časoprostoru, jak jej znázorňuje standardní model. Toto je silně napojeno na povahu vědomí, protože fraktální systémy jsou vytvářeny dynamickým chaosem a zároveň tento chaos tvoří. Jeden z hlavních rysů chaotického systému je, že může být extrémně citlivý na ty nejmenší změny, a to kvůli nelineárním interakcím, které pramení ze zpětné reakce a z vysoké globální soudržnosti v rámci celého systému.

Definovat a určit povahu fraktálního / chaotického systému je velice náročné, podobně jako třeba se pokoušet předpovídat počasí. To znamená, že v kontrastu s objektivní redukcí mechanismu od Hameroffa a Penrose, chaotická dynamika kvantového pěnového vakua fluktuací by mohla být zdrojem nevyzpytatelnosti vědomí a jeho vlastní volby, což je pro lidské vědomí tak typické (pamatujte na fakt, že v technické sémantice chaos neznamená “neorganizaci”, avšak zcela naopak, chaos uplatňuje jisté charakteristické rysy, např. stupeň předpovídatelnosti).

Mezi mlýnskými kameny – najít tu správnou zlatou střední cestu

S nárůstem dalších a dalších nonlokálních kvantově-mechanických vlastností v rámci biologického systému, Hameroffova a Penrosova teorie (stejně jako další výzkumníci, kteří bádají na tomto poli vědy) shromažďuje hmatatelné vědecké důkazy o tom, že kvantový model vědomí se proměňuje z pouhých teoretických konstrukcí na pevná demonstrovatelná fakta.

Na Hameroffově a Harameinově modelu lidského vědomí je pozoruhodné, že oba vědci nalezli střední cestu pro oba extrémy:

1) spirituální / metafyzickou perspektivu na straně jedné, přičemž vědomí je zde primární a nedá se v podstatě vysvětlit žádnou vědeckou teorií

2) perspektivu vědeckou – materialistickou, kde vědomí je potom sekundární iluzivní stav, který vzniká na základě komplexnosti neuronů a zároveň není součástí vesmírné dynamiky.

V podstatě to znamená, že to, čemu říkáme vědomí, nemůže jednoduše jen tak vzniknout na základě dynamiky fyzických jevů kvantového časoprostoru, avšak pokud již vědomí “existuje”, nevyhnutelně se podílí na nastolování řádu a energie Vesmíru.

[wp_ad_camp_2]

Zdroj: 1