Kde to ve státě rakouském smrdí nejvíce ?

Státní podniky, které podmazávají politiky nebo politické strany velkorysými peněžními příspěvky, aniž by kdy došlo na trestní řízení: Ne, to není Brazílie. Trestní řízení tohoto ražení totiž překvapivě probíhají spíše tam než v Rakousku. Za delikty tohoto typu v Brazílii sedí i bývalý prezident. V Rakousku však je realita poněkud odlišná…

Každopádně to, co jen tak na okraj vyšlo najevo v rámci tzv. Grasserova procesu, je ohromující. Vrhá to totiž velice špatné světlo na rakouské státní zastupitelství, které je zřejmě již deset let hnáno velmi specifickou – stranicko-politicky motivovanou? – nenávistí ke Karlu-Heinzovi Grasserovi, proti němuž nicméně nikdy nenašlo skutečné důkazy. Naopak v jiných, mnohem jasnějších případech, zůstává zcela nečinné.

[wp_ad_camp_2]

V tomto již déle než rok běžícím procesu „lobbista“ (což lze mnohem přiléhavěji přeložit jako „úplatkář“) Peter Hochegger připustil, že třeba takový poslanec Gartlehner z SPÖ (Rakouská sociálnědemokratická strana), svého času mluvčí SPÖ za Telekom, přímo od něj ve jménu Telekom Austria obdržel a přijal peníze. Na tento konkrétní čin však žaloba neexistuje. Stejně tak zmiňované straně SPÖ blízký „konzultant pro oblast telekomunikací“ Heinz Lederer od téže společnosti obdržel 1,2 milionu EUR, aby ovlivňoval SPÖ (Lederer je, dá se říci, přesným opakem Waltera Meischbergera, který sedí na lavici obžalovaných a který je pro změnu blízký straně FPÖ/BZÖ). Ani v tomto případě však nedošlo k podání žaloby. Podobně ÖAAB od poslance za stranu ÖVP Amona obdržel dar anebo takový fotbalový klub z rodného města bývalého předsedy ÖVP Molterera. Stejně tak jeden vysoký funkcionář generálního sekretariátu ÖVP získal post u společnosti Telekom.

Pročpak rakouské státní zastupitelství zůstává v uvedených případech nečinné? A proč naopak pronásleduje již víc než deset let a existenčně drtí exministra financí Karla-Heinze Grassera, ačkoli dosud nikdo nepotvrdil, že Grasser za veřejnou soutěž Buwog dostal zaplaceno? Ani do dnešního dne neexistuje žádný bankovního doklad, který by to potvrzoval? Proč zůstávají škody způsobené (malým) akcionářů společnosti Telekom zcela bez vyvození důsledků?

Existuje předpoklad hraničící až s jistotou, že za tím musí být stranicko-politické důvodu. Od případu Grassera si soudruzi zřejmě slibovali, že uštědří drtící úder první černo-modré vládní koalici a spolu s ní i Wolfgangu Schüsselovi (který si od Grassera hodně sliboval). A zároveň zde již deset let není nikoho, kdo by se Grassera politicky zastal.

[wp_ad_camp_2]

Rozdíl v chování státního zastupitelství je do očí bijící. Vehementně se zajímá o privatizaci Buwog, nejspíše proto, že šlo o velký úspěch, který však byl tehdy SPÖ silně kritizován. Veškeré – možná špinavé – obchody, které však Grasser provozoval poté, co odešel z politiky, naopak vzbudily citelně menší zájem.

Pročpak toto jednostranné chování vůči Grasserovi? Za co vděčíme nedostatku zájmu státního zastupitelství minimálně v případě Gartlehnerova zjevně přímého úplatkářství? Je stranicko-politická orientace státního zastupitelství opravdu tak silná? Nebo jen zastupitelství oportunisticky nenapadlo nic, co by oběma těmto politickým stranám mohlo uškodit? Stranám, které deset let Rakousko – jako před rokem 2000 – považovaly za svůj soukromý majetek? Cožpak zastupitelství napadá jen bývalé politiky, kteří seděli napříč politickými stranami? To mysleli státní zastupitelé – nebo jejich nadřízení – prostě jen na možné uškození své vlastní kariéře?

Ať už je jakékoli z uvedených vysvětlení pravdivé, nic to nemění na tom, že jsou všechna nehodná a šokující. A připomínají podobné chování rakouského státního zastupitelství, které kdysi dávno projevilo svůj skandální nezájem o případ SPÖ velice blízkého masového vraha Udo Prokscheho (což dokonce bývalo mohlo vést k „úspěchu“, kdyby celou tu záležitost nakonec neosolil jeden reformou StPO ještě nekastrovaný nezávislý soudce, což nakonec vedlo k odsouzení Prokscheho).

Člověk získá o Rakousku a jeho orgánech činných v trestním řízení o poznání horší obrázek, když se podívá na stále trvající nečinnost rakouských státních zástupců v tomto korupčním skandálu, který je ještě horší než veškeré popsané způsoby chování. Jde o četné případy, kdy politici sáhli hluboko do státní kasy – bez výběrového řízení a téměř vždy bez jakékoliv věcné potřeby – aby si koupili přízeň zkorumpovaných médií. Do dnešního dne tečou každoročně(!) někam příspěvky ve výši téměř 200 milionů eur. Rakouské státní zastupitelství nicméně žádný z popsaných případů neposlalo před nezávislý soud.

[wp_ad_camp_2]

Nemusíte být teoretikem spiknutí, abyste uviděli souvislost, že většina těchto peněz má jako odesílatele impérium vídeňské radnice. Ale také, že se tohoto účastní všechny ostatní velké rakouské politické strany, které od výměny Wernera Faymanna v rakouské spolkové vládě seděly anebo dosud sedí.

Ještě jednou se ale vraťme ke společnosti Telekom Austria & Co: Co by se muselo stát, aby došlo k ukončení těchto zjevně korupčních operací – nebo přinejmenším k jejich znesnadnění – čímž by se Rakousko znovu stalo zemí zákona? Naděje ve slušnost aktérů či politických stran je extrémně malá (přesto bychom ji neměli zcela zahazovat), poněvadž všichni političtí aktéři jsou přesvědčeni, že proti médiím nemohou volby vyhrát.

Mnohem zásadnější a dokonce jedinou účinnou strategií by mohly být tři zásadní změny rakouského právního systému:

Vytvoření skutečné svobody informací (podle skandinávského vzoru), aniž byste jednoduše nahradili „úřední tajemství“ korupčního aparátu za „ochranu údajů“. Konkrétně by měl každý občan – za malý administrativní poplatek jakožto ochranu před škodlivým zneužíváním – právo nahlédnout do každého veřejného aktu (výjimky by měly být uděleny pouze pro soudní spisy a vojenská tajemství). Koneckonců, každý takový akt se vždy týká peněz daňových poplatníků.

[wp_ad_camp_2]

Pravá přímá demokracie (podle švýcarského vzoru): Pouze tak lze zabránit tomu, aby mocipáni znovu hbitě nevyvinuli nové konstrukce pro své špinavé obchody.

Kompletní privatizace všech podniků ve veřejném vlastnictví (ve stylu mnoha západních a nyní i několika východních zemí): Jediný způsob, jak vedoucím představitelům zabránit, aby se politickým vůdcům odvděčovali konáním pochybného dobrodiní. Protože se chtějí své straně zavděčit nebo protože nechtějí, aby se na ně na konci funkčního období zapomnělo nebo protože nehodlají svůj podnik (a tím i svůj osobní prospěch) vystavit plné síle tržní konkurence.

Nemám dojem, že by někdo v rakouské politice vážně usiloval byť o jednu ze tří popsaných změn systému.

pro tadesco přeložil Rosťa | zdroj: 9