Je reinvestováno do obnovy a rozvoje vodárenského odvětví nebo končí na soukromých účtech v zahraničí? Potřebujeme zlato z vody na investice související se suchem a povodněmi? Jak to vlastně „funguje“ v ČR s českým zlatem?

Je-li reinvestováno

Tak se vrací zpět do obnovy vodárenských sítí a díky tomu nám teče z kohoutků nezávadná pitná voda a do řek voda vyčištěná.

Pokud je dodávka vody veřejná služba, pak ji kontrolují města a obce, jejichž priorita je investování, rozvoj trubek, životního prostředí a rozumná cena vody. To, co zaplatíme, použijí vodárny na pokrytí nákladů a na investice do obnovy sítí.

Vodárny v rukou měst a obcí, které vlastní trubky a na nich nám dodávají vodu. Od nás za to inkasují vodné a stočné a každoročně vrací tyto vybrané miliardy zpět do obnovy a rozvoje vodárenských sítí. Zisky minimalizují, protože jejich priorita je investovat a obnovovat infrastrukturu, nikoliv maximalizovat zisky a ty poslat do zahraničí.

Je-li posláno do zahraničí

Končí-li na soukromých účtech v zahraničí, nejlépe v daňových rájích, pak si majitel koncernu za naše peníze koupí další jachtu a možná i „politiky“ a vymýšlí, jak dostat další naše peníze na své účty. Jak ovládnout zisky z další vodárny?

Pokud je dodávka vody kšeft, pak na oko vše vypadá stejně (stejný barák, stejné trubky v zemi, stejní lidé kolem vody). Proto tomu co se ve vodárenství a s vodu děje, lidé ani politici nevěnují pozornost. Ale mění se to hlavní. Kdo o vodě rozhoduje, kdo stojí v pozadí. Jeho prioritou není peníze investovat, ale inkasovat. Zaplatíme vodné a stočné a zahraniční firma ho použije v maximální míře na tvorbu vlastního zisku. Peníze, které měly téct do trubek, pak tečou do zahraničí.

Okresy, kde vodu prodávají zahraniční koncerny, často fungují tak, že investice do sítí jako předtím dále  financují vodárny a měst, ale ty je poté za babku pronajímají zahr. firmám a pak se diví, že nemají peníze na další obnovu a rozvoj. Zahraniční firmy přitom inkasují z vody každoročně miliardy, ale ty zpět do obnovy sítí nevrací. Posílají je do zahraničí. S malou nadsázkou lze říct, že jde o malé okresní kolonie.

V řadě okresů lidé za vodu platí více než skutečně musí. Platí obnovu trubek a navíc konta v zahraničí a trafiky politiků, kteří tento systém zavedli.

Chcete pít nezávadnou vodu a mít rozumnou cenu vody?

Pak dodávka vody musí být veřejná služba s cílem obnovy sítí, ne kšeft „vyvolených“. Začněte vodě věnovat pozornost. Zamyslete se. Co poteče z kohoutků a v řekách souvisí s tím, kam tečou naše peníze poté, co za vodu zaplatíme. Co je třeba u nás udělat, aby „zlato“ končilo v obnově vodárenských sítí a my měli jistotu, že pitná voda bude pitná?

Podívejte se na to:

Co udělali ve Francii?

RN: www.pravdaovode.cz

Celý článek si můžete přečíst ZDE.

A zde ještě jeden zajímavý článek o vodě z minulého roku.

Smlouvy s cizinci končí. Obce rozhodnou, zda bude byznys s vodou český

5. října 2014  9:30

V příštích letech se čeká boj o české vodovody. Do pěti let totiž končí smlouvy vodáren s provozovateli vodárenských sítí, které obsluhují přes dva miliony lidí. Obce se musí rozhodovat, zda převezmou výnosný byznys provozu sítí pod svá křídla, nebo vysoutěží nové provozovatele.

Voda (Ilustrační snímek) | foto: MF DNES

Na vodárenském trhu bude v příštích letech pořádně rušno. Po řadě spíše menších soutěží na provoz vodárenské sítě skončí dlouholeté smlouvy na provoz ve velkých sídlech. Města a obce už proto začínají řešit, co dál. A přibývá hlasů, že po letech spolupráce se zahraničními provozovateli je na čase vrátit celou infrastrukturu do obecních rukou.

„V průběhu příštích pěti let končí desítky provozních smluv, které budou opětovně soutěženy transparentní otevřenou soutěží. Alternativou jsou případy, kdy se obec či město rozhodne zajistit provozování své infrastruktury jiným modelem, který soutěž nevyžaduje,“ říká Pavel Válek, partner Grant Thornton Advisory. Současné provozní smlouvy končí například v Českých Budějovicích (2018), Ostravě (2020) nebo celém někdejším Severočeském kraji (2020).

Mezi vodárnami, které patří městu, a provozovateli sítě dosud často platí smlouvy uzavřené ještě na sklonku 90. let, které přitom neprošly řádnou soutěží. Aby mohly obce a města čerpat na obnovu vodovodů a kanalizací evropské dotace, musí provozovatele vysoutěžit.

Blížící se konec smluv i nadcházející komunální volby však znovu oživují debaty o tom, zda by si některá města nezvládala provozovat své vodovodní sítě sama nebo jimi ovládanou firmou. „Mezi starosty je to silné téma. Zvláště když vidí, že třeba v Německu to takto funguje a všechny zisky míří zpět do vodohospodářské sítě,“ říká liberecký hejtman Martin Půta.

FAKTA Jak na vodu Provozní model: Vlastníkem sítí je obvykle město či sdružení měst a obcí přes založenou akciovou společnost. Ta uzavírá smlouvu s provozovatelem, který platí nájem. Investice však hradí hlavně vlastník. Nevýhodou je odtékání zisků mimo infrastrukturu, výhodou může být efektivnější provoz díky velikosti firem. Vlastnický model: Firma sítě zároveň vlastní i sama provozuje. Peníze zůstávají kompletně ve firmě, která je reinvestuje do obnovy infrastruktury. V případě menších společností nemusí být tak efektivní, navíc pod přílišným vlivem komunálních politiků.

Právě na severu Čech končí smlouva v roce 2020. Dosud model funguje tak, že sítě vlastní městy ovládaná Severočeská vodárenská společnost (SVS) a pronajímá ji Severočeským vodovodům a kanalizacím, v nichž obce drží minoritní podíl, většina patří koncernu Veolia. Zatímco SVS dává zisky z pronájmu sítí i dividendu od Severočeských vodovodů a kanalizací zpět do sítě, více než polovina dividendy míří do Francie.

SVS si už vybrala poradce, který bude firmě radit, co po roce 2020. Zda znovu soutěžit, nebo si síť provozovat bez zahraničního partnera. Radit bude sdružení firem Grant Thornton Advisory a Rowan Lega. „Cílem je připravit dostatečné podklady zahrnující všechny varianty tak, aby se akcionáři mohli kvalifikovaně a včas rozhodnout, jak pokračovat v provozování vodohospodářské infrastruktury po roce 2020,“ řekl mluvčí SVS Jiří Hladík.

Soutěže nemusí vždy vést ke snížení ceny vodného a stočného, záleží totiž na tom, jak vysoké investice se splácejí. Jiří Heřman, šéf Čevaku, patřícího pod rakouskou Energii AG, uvádí jako příklad Tábor, kde v posledním roce proběhla tvrdá soutěž. Podle něj 63 procent vodného a stočného končí jako úhrada nájmu vlastníkovi sítí – tedy městu. „Máme tam minimální zisk ve výši 1,7 procenta,“ dodal Heřman.

Potvrdil, že mají zájem i o další soutěže, pokud je města vypíší. Zahraniční firmy si sice vyplácejí dividendy, jejich provoz ale může být na druhou stranu efektivnější než v případě malých okresních vodáren, které jsou navíc často pod vlivem komunálních politiků.

Provoz českých vodovodů a kanalizací dosud ovládá nejčastěji čtveřice zahraničních hráčů – Veolia, Ondeo, Energia AG a Aqualia. Do Severomoravských vodovodů a kanalizací už minoritně vstoupila i japonská společnosti Mitsui.

„Víme o zájmu japonských a korejských finančních investorů vstoupit do českého vodárenství,“ říká Heřman. Podle Válka z Grant Thornton Advisory však zatím nelze ještě vstup dalších hráčů očekávat. „Čtyřlístek silných zahraničních operátorů je již v České republice etablován a spíše než vstup dalších hráčů lze očekávat souboj mezi těmito hráči o obhájení svých pozic v rámci nových soutěží,“ dodal Válek.

Autor: Jan Sůra

Zdroj: http://ekonomika.idnes.cz/boj-o-kohoutky-konci-smlouvy-s-cizinci-dyk-/ekonomika.aspx?c=A141003_115531_ekonomika_fih