75 let Velkého vítězství: Společná odpovědnost za historii a budoucnost. Článek Vladimíra Putina. Část 2/5

Británie, stejně jako Francie, která byla tehdy hlavním spojencem Čechů a Slováků, raději upustili od svých záruk a nechali roztrhat tuto východoevropskou zemi. Nejen opustit, ale i nasměrovat cíle nacistů na východ, aby se Německo a Sovětský svaz nevyhnutelně střetli a navzájem vykrváceli.

Přesně v tom spočívala západní politika „uklidnění“. A to nejen ve vztahu ke Třetí říši, ale i k dalším účastníkům tzv. Paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militaristickému Japonsku. Jeho vyvrcholením byla anglo-japonská dohoda na Dálném východě v létě 1939, která dala Tokiu volnou ruku v Číně. Přední evropské mocnosti si nechtěly připustit, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců; předpokládali, že je válka obejde.

[wp_ad_camp_2]

Mnichovská dohoda ukázala Sovětskému svazu, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez ohledu na jeho zájmy, a při vhodné příležitosti mohou vytvořit protisovětský front.

Zároveň se Sovětský svaz pokusil do poslední příležitosti využít každou šanci k vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, navzdory falešnému postoji západních zemí. Prostřednictvím zpravodajských služeb dostávalo sovětské vedení v létě 1939 podrobné informace o zákulisních anglosaských kontaktech. Chtěl bych upozornit, že byly vedeny velmi intenzivně a prakticky současně s trojstrannými jednáními mezi zástupci Francie, Velké Británie a SSSR, které naopak jejich západní partneři úmyslně zdržovali.

V souvislosti s tím cituji dokument z britských archivů – je to pokyn pro britskou vojenskou misi, která dorazila do Moskvy v srpnu 1939. V ní se výslovně uvádí, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“; že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně předepsané závazky, které mohou omezit naši svobodu jednání při nějakých okolnostech“. Také poznamenám: na rozdíl od Angličanů a Francouzů vedli sovětskou delegaci přední vůdci Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci „podepsat vojenskou úmluvu ohledně organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě“.

Svou roli při neúspěchu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo vůči sovětské straně žádné závazky. Dokonce i pod tlakem západních spojenců odmítlo polské vedení společná jednání s Rudou armádou při opozici Wehrmachtu. J. Beck teprve až když se dozvěděl o příchodu Ribbentropa do Moskvy, neochotně a ne přímo, ale prostřednictvím francouzských diplomatů, informoval sovětskou stranu: „…V případě společných akcí proti německé agresi, spolupráce mezi Polskem a SSSR za technických podmínek, které je potřeba stanovit, není vyloučena.“ Současně vysvětlil svým kolegům: „…Nejsem proti této formulaci pouze pro usnadnění taktiky, no náš principiální pohled na vztah k SSSR je konečný a zůstává beze změn.“

[wp_ad_camp_2]

Za této složité situace Sovětský svaz podepsal s Německem pakt o neútočení, ve skutečnosti toto udělal jako poslední z evropských zemí. Navíc na pozadí skutečného nebezpečí, že bude čelit válce na dvou frontách – s Německem na západě a s Japonskem na východě, kde již na řece Chalchyn-Gol probíhaly intenzivní boje.

Stalin a jeho doprovod si zaslouží mnoho spravedlivých obvinění. Vzpomínáme i na zločiny režimu proti vlastním lidem a na hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětští vůdci mohou být obviňováni z mnoha věcí, ale ne z nedostatečného pochopení povahy vnějších hrozeb. Viděli, že se pokoušejí nechat Sovětský svaz osamocený proti Německu a jeho spojencům, a jednali, uvědomujíc si toto skutečné nebezpečí, aby získali drahocenný čas k posílení obrany země.

Pokud jde o Pakt o neútočení, který byl v té době uzavřen, nyní je mnoho rozhovorů a výhrad konkrétně na adresu současného Ruska. Ano, Rusko je právním nástupcem SSSR, a sovětské období je se všemi svými triumfy a tragédiemi nedílnou součástí naší tisícileté historie. Připomenu také, že Sovětský svaz provedl právní a morální posouzení tzv. Paktu Molotov-Ribbentrop. V usnesení Nejvyššího sovětu ze dne 24. prosince 1989 byly tajné protokoly oficiálně odsouzeny jako „akt osobní moci“, který v žádném případě neodráží „vůli sovětského lidu, který za tuto dohodu není zodpovědný“.

Zároveň si ostatní státy nepamatují dohody, kde jsou podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě o právním nebo politickém hodnocení takové spolupráce, včetně tiché dohody některých evropských vůdců s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého povzbuzování. Jak cynická je fráze polského velvyslance v Německu J. Lipskiho, pronesená v rozhovoru s Hitlerem dne 20. září 1938: „…Za vyřešení židovské otázky my (Poláci) postavíme jemu… překrásný pomník ve Varšavě“.

Nevíme také, zda existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Zbývá pouze „věřit slovu“. Nebyly dosud odtajněny zejména materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby zintenzívnily proces otevírání svých archivů, zveřejňování dříve neznámých dokumentů z předválečného a válečného období, tak jak to dělá v posledních letech Rusko. Jsme připraveni na širokou spolupráci, na společné výzkumné projekty vědců-historiků.

[wp_ad_camp_2]

Ale zpět k událostem bezprostředně předcházejícím druhé světové válce. Bylo naivní uvěřit, že po jednání s Československem by Hitler nevznesl další územní nároky. Tentokrát na svého nedávného komplice při rozdělení Československa – Polsko. Mimochodem, tady byl důvodem také odkaz na Versailles – osud tzv. Danzigovy chodby (polský koridor). Následující tragédie Polska je zcela na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo-francouzsko-sovětské vojenské aliance a spoléhalo se na pomoc západních partnerů, a strčilo svůj lid pod válec Hitlerova stroje ničení.

Německá ofenzíva se vyvinula v plném souladu s doktrínou blitzkrieg (blesková válka). Přes divoký, hrdinský odpor polské armády, týden po začátku války, 8. září 1939, byly německé jednotky na okraji Varšavy. A polská vojensko-politická elita uprchla do 17. září do Rumunska a zradila svůj národ, který pokračoval v boji s agresory.

Západní spojenci nesplnili polské naděje. Po vyhlášení války s Německem postupovaly francouzské jednotky jen několik desítek kilometrů do německého vnitrozemí. Všechno to vypadalo jako demonstrace aktivních akcí. Navíc, Anglo-francouzská nejvyšší vojenská rada, která se poprvé setkala 12. září 1939 ve francouzském Abbeville, se rozhodla ukončit ofenzívu úplně kvůli rychlému vývoji událostí v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentně je to přímá zrada ze strany Francie a Anglie ohledně jejich závazků vůči Polsku.

Později, během norimberských procesů, němečtí generálové vysvětlili svůj rychlý úspěch na východě tímto způsobem, bývalý náčelník štábu operačního vedení Nejvyššího vrchního velení německých ozbrojených sil, generál A. Jodl připustil: „…Pokud jsme v roce 1939 neutrpěli porážku, bylo to pouze proto, že přibližně 110 francouzských a anglických divizí, stojících na západě proti 23 německým divizím během naší války s Polskem, zůstalo zcela neaktivní“.

Požádal jsem z archivů o celou řadu materiálů souvisejících s kontakty mezi SSSR a Německem v dramatických dnech srpna a září roku 1939. Jak svědčí dokumenty, doložka 2 tajného protokolu k dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR ze dne 23. srpna 1939 stanovila, že v případě teritoriální a politické reorganizace regionů, které tvoří polský stát, by hranice sfér zájmů obou zemí měla „vést přibližně na linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy, sovětská sféra vlivu zahrnovala nejen území obývaná převážně ukrajinským a běloruským obyvatelstvem, ale také historické polské země mezi řekami Bug a Visla. Ne každý teď ví o této skutečnosti.

[wp_ad_camp_2]

Stejně jako skutečnost, že bezprostředně po útoku na Polsko v prvních dnech září 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu, aby se připojila k válečným jednáním. Sovětské vedení však takové výzvy ignorovalo a až do poslední příležitosti se do dramaticky rozvíjejících událostí nehodlalo zapojit.

Teprve když se konečně ukázalo, že Velká Británie a Francie se nesnažily pomáhat svému spojenci a Wehrmacht dokázal rychle obsadit celé Polsko a skutečně dosáhnout přístup k Minsku, bylo rozhodnuto uvést ráno 17. září vojenské jednotky Rudé armády do tzv. východních Kresů – nyní jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy.

Viditelně neexistovaly žádné jiné možnosti. Jinak by bylo riziko pro SSSR mnohonásobně vyšší, protože, opakuji, stará sovětsko-polská hranice procházela jen několik desítek kilometrů od Minska a nevyhnutelná válka s nacisty by začala pro zemi ve velmi nepříznivých strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, kteří žili poblíž Brestu a Grodna, Přemyšlu, Lvova a Vilniusu, by byli zničeni nacisty a jejich místními stoupenci – antisemity a radikálními nacionalisty.

Právě skutečnost, že se Sovětský svaz do poslední možnosti pokusil vyhnout účasti v rozpoutaném konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že skutečný kontakt mezi sovětskými a německými vojsky se odehrál o hodně východněji od hranic stanovených v tajném protokolu. Ne podél Visly, ale přibližně podél tzv. Curzonovy linie, kterou entente (pozn. entente = Trojdohoda nebo Dohoda, kterou je označováno spojenectví Francie, Ruska a Velké Británie, které vznikalo v letech 1893 až 1907) doporučil již v roce 1919 jako východní hranici Polska.

Jak je známo, podmiňovací způsob je obtížné aplikovat na události, které se již staly. Řeknu jen, že v září 1939 mělo sovětské vedení příležitost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ, až do Varšavy, ale rozhodlo se tak neudělat.

Pro tadesco přeložila éter | Zdroj: kremlin.ru