Škodlivé autosugesce a jak se jich zbavit

Když jsem byla v pubertě, často mi něco upadlo. Pubertální děti jsou často neohrabané, protože rychle rostou. Když jsem rozbila šálek, maminka rozzlobeně křičela: „To ho neudržíš, nebo co? Máš ruce jak hrábě!“ Když jsem pak něco znovu upustila, říkala jsem sama sobě „Nojo, ruce jako hrábě!“ Tahle autosugesce se pak ve mně pevně zakořenila.

Přitom ani náhodou nejsem nešikovná. Naopak, jsem manuálně docela zručná. Nádobí mi ovšem občas ještě upadne a já si nezapomenu říct „Ruce jako hrábě“…

Až mi to konečně došlo: Vždyť já sama v sobě celý život tenhle názor utvrzuju a vsugerovávám si, že se mnou není něco v pořádku. Člověk by si řekl, že kdysi v dětství rozbil nějakou tu skleničku, je to dávno, skoro bych snad měla na to zapomenout…? Jenomže maminka řekla, že je to moje vina, mám totiž ruce jako hrábě!

Při výchově nám rodiče řeknou ledacos. Dělají to s tím nejlepším úmyslem. Cítí za nás odpovědnost a snaží se vychovat z nás důstojné lidi. Každý z nás zná podobné věty: „Proč sis vzala tuhle sukni, vypadáš v ní děsně“, „Jak to, že se to nedokážeš naučit nazpaměť? Ty nemáš paměť, nebo co?“, atp.

Takové věty se dětem ukládají v podvědomí („vypadám děsně“… „nemám paměť“) a destruktivně je ovlivňují.

Pokračování článku: Škodlivé autosugesce a jak se jich zbavit