5 Zavádějících lží o odpuštění… a pravda, která vás vysvobodí

“Odpuštění nemá nic společného se zproštěním zločince od jeho zločinu. Má co do činění se zbavením se břemene oběti.” ~C. R. Strahan

Není to fér, že? Být zraněn… Znovu a znovu. Poprvé to nebylo až tak špatné, odpustit jim. Vyrovnala ses s tím. Stala ses tím lepším člověkem. Snažila ses jít dál. Myslela sis, že stejně musíš. Myslela sis, že se z vás zase stanou nejlepší kamarádky, ale takhle to neproběhlo, že?

Žádné nejlepší kámošky navždy… Dala jsi všechno všanc a odpustila. Teď tě ale zase zklamali a ty si nemůžeš pomoct, ale říkáš si, že to byla ta největší chyba, kterou jsi kdy udělala. A navíc se ani nemůžeš přestat divit, proč se ti to všechno stalo.

Taky jsem si to kdysi říkala. Když mi bylo čtrnáct, máma mě poslala pryč. Myslela si, že by bylo hezké, kdyby v rodině byla jeptiška. A já jsem jí měla být. Nikdy předtím jsem nebyla od své maminky moc daleko. Zrovna jsem si poprvé v životě oholila nohy a dostala jsem zpátky svůj pokoj. Předtím v něm byla batolata, která se přestěhovala do nové přístavby.

A teď jsem měla sdílet pokoj s dalšími třemi postulantkami přes 1100 mil daleko, spát na použitých nemocničních postelích. V tichosti. Na šest let.

Můj život, jak jsem ho znala, skončil. Nesměla jsem trávit prázdniny doma. Už nikdy jsem nedostala dárek k narozeninám. A celých šest let jsem nosila jen domácí modrý hábit s plastovým límcem, který jsem musela drhnout kartáčkem na zuby. Ale pak jsem se dostala ven. A můj život skončil nanovo.

Kam se máte zařadit, když se nikam nehodíte? Nikoho jsem neznala. Nikdo mě neznal. Moji mladší sourozenci už byli v pubertě. Táta si mezitím vzal novou ženu, se kterou měl předtím poměr. A navíc mě už máma nechtěla pustit domů.

Chtěla jsem to překonat a jít prostě dál. Myslela jsem, že když všem odpustím, bude to v pořádku. Odpustit své rodině, že mě dala pryč. Odpustit jeptiškám, že na mě vyrukovaly s American Horror Story.

Odpustit katolické církvi, že ode mě očekávala, že si každý týden vymyslím něco, co řeknu u zpovědi. Odpustit mému papouškovi, že umřel, když jsem byla pryč.

Čím víc jsem si říkala, abych se přestala zlobit, tím víc jsem se zlobila. Čím víc jsem se snažila nechat to být, tím víc mě to pronásledovalo na každém kroku. Po těch šesti letech jsem měla být odborníkem na odpuštění. Ale ve skutečnosti jsem byla stejně bezradná, jako bezdomovec uvězněný v soumračné zóně dospělých.

Nakonec se odpuštění skutečně stalo mým největším měničem hry. Ale stalo se tak až poté, co jsem prohlédla lži, kterými mě lidé přesvědčovali.

Pokračován článku: 5 Zavádějících lží o odpuštění… a pravda, která vás vysvobodí