Soudce Wintr a soudkyně Řepková postavili svůj nesouhlas na pěti bodech
Když Ústavní soud ve středu vydal předběžné opatření a přikázal vládě zajistit prezidentu Pavlovi účast na summitu NATO v Ankaře, většina médií to prezentovala jako jednoznačné rozhodnutí. Jenže tak jednoduché to není.
Dva soudci – Jan Wintr a Dita Řepková – hlasovali proti a zveřejnili podrobné odlišné stanovisko. Jejich argumenty nejsou politické, jsou procesní a právní a jsou závažné.
Proč hlasovali proti
Wintr a Řepková postavili svůj nesouhlas na pěti bodech.
Za prvé, zákon o Ústavním soudu předběžná opatření v řízeních o kompetenčních sporech výslovně neupravuje. Soud proto sáhl po subsidiárním použití občanského soudního řádu. To samo o sobě nemusí být vyloučeno, ale podle obou soudců použití civilního procesního předpisu na spor nejvyšších ústavních orgánů je v doktríně považováno za krajní krok, který vyžaduje extrémně restriktivní výklad.
Za druhé, pro vydání předběžného opatření musí být splněny zákonné podmínky. Musí existovat potřeba upravit poměry účastníků nebo musi hrozit ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí. Wintr a Řepková tvrdí, že ani jedna z těchto podmínek splněna nebyla. I kdyby Pavel tento konkrétní summit vynechal, budoucí rozhodnutí o kompetenčním sporu by tím nebylo nijak zmařeno. Ústavní soud v kompetenčním sporu rozhoduje o tom, komu kompetence náleží, nikoliv o realizaci jednoho konkrétního aktu (summitu).
Za třetí, soud by měl v kompetenčních sporech přistupovat k předběžným opatřením mimořádně zdrženlivě, zvláště pokud zasahují do probíhajících politických procesů. Podle obou soudců je právě zdrženlivost v takových situacích součástí role ústavního soudu.
Za čtvrté, argument většiny založený na tzv “dosavadní praxi” podle nich nestačí. Skutečnost, že prezidenti na summity NATO dosud jezdili, může být významná při konečném výkladu Ústavy. Sama o sobě ale ještě neprokazuje nutnost okamžitého soudního zásahu. Fakt, že vláda dosud nekladla překážky účasti prezidenta republiky na summitech NATO, sám o sobě neosvědčuje, že by je nekladla, pokud by s účastí prezidenta republiky nesouhlasila.
A za páté a to je možná nejsilnější argument, kompetenční spor není sporem o osobní práva Petra Pavla. Je to spor o výklad Ústavy. Pokud by Pavel nakonec ve věci uspěl, precedent bude platit pro všechny budoucí prezidenty bez ohledu na to, zda se právě tohoto summitu zúčastnil nebo ne. Podle obou disentujících soudců proto nebyl důvod k tak mimořádnému spěchu, nenastává zde hrozba “nenapravitelné újmy na lidských právech“.
Pro srovnání, jediný skutečně srovnatelný případ v české historii, spor Havla se Zemanem o guvernéra ČNB v roce 2001, soud vyřešil za dva měsíce. Bez předběžného opatření.
A teď ten širší kontext k instrumentu předběžného opatření
Tady se podle mě dostáváme k nejzajímavější části celé věci. Předběžné opatření vydané ústavním soudem nějakého státu v EU v kompetenčním sporu mezi prezidentem a vládou, kterým soud uloží vládě provést konkrétní diplomatický úkon, není v evropském ústavním právu běžný postup, dalo by se spíše říci, že ho nenajdeme.
Po několika hodinách rešerše se mi nepodařilo dohledat srovnatelný evropský precedent, kdy by národní ústavní soud v kompetenčním sporu mezi prezidentem a vládou během jediného dne předběžným opatřením uložil exekutivě provést konkrétní diplomatický úkon.
Německý Spolkový ústavní soud, považovaný za jeden z nejsilnějších, řeší kompetenční spory mezi ústavními orgány také. Německý model dokonce předběžná opatření umožňuje.
Ale v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky (např. nasazení Bundeswehru v zahraničí nebo podepisování mezinárodních smluv) německý soud předběžná opatření vůči vládě téměř striktně odmítá s argumentem, že by tím nevratně zasáhl do akceschopnosti státu navenek a narušil dělbu moci.
Polský Ústavní tribunál řešil v roce 2009 velmi podobný spor mezi prezidentem Lechem Kaczyńským a vládou Donalda Tuska ohledně účasti na jednání Evropské rady. Rozhodl však standardním projednání věci, nikoliv prostřednictvím předběžného opatření. Výsledkem bylo, že soud rozhodl až ex post. Soud přiznal prezidentovi právo autonomně rozhodnout o své účasti, ale stanovil povinnost oboustranné spolupráce s vládou.
Předběžná opatření samozřejmě existují i jinde. Soudní dvůr EU využívá instrument předběžného opatření k pozastavení účinnosti národních zákonů nebo k nařízení zastavení činnosti, tedy primárně k zamezení stavu, který porušuje unijní právo, nikoli k vynucení ad-hoc diplomatického aktu.
Evropský soud pro lidská práva instrument používá výhradně tehdy, když hrozí nenapravitelný zásah do základních práv jednotlivce jako bezprostřední ohrožení života či zdraví.
Hodnocení necháme výkladům právníků, ale již nyní lze říci, že se český Ústavní soud vydal na ústavněprávně velmi neobvyklé území. Disentní stanovisko obou soudců se opírá o klasickou doktrínu dělby moci a zdrženlivosti soudní moci, ale většina soudců prakticky jen vyhověla prezidentovi.
Hlavní otázkou tak zůstává proč, co bylo tak neodkladné a důležité na Pavlově účasti, aby soudci vytvořili nejen český, ale i evropský precedent ve využití instrumentu předběžného opatření v takovém sporu.
Autor: Pavel Šik (FB profil autora)
Soudruh to zkusil a … vyšlo to.
O tom to je!
