Stanfordský experiment, který inspiroval i filmové tvůrce, začínal trochu nevšedně. Nejprve se Zimbardovi podařilo přesvědčit místní policii, aby na úvod pokusu část studentů, kterým připadla role vězňů, skutečně zatkla, sdělila jim obvinění, a následně byli přivezeni do prostoru pod univerzitou ve Stanfordu, který v intencích pokusu simuloval reálné vězení.

První den se nestalo nic a experimentátoři začali uvažovat nad tím, že pokus zruší. Druhý den se ale vězni vzbouřili, protože nechtěli přijít o svou lidskou důstojnost. Zavřeli se do cel a začali nadávat dozorcům. Ti si nevěděli rady a přišli za Zimbardem. „Řekl jsem jim: ‚To je vaše vězení, dělejte si s tím, co uznáte za vhodné‘. Řekli, že potřebují posily. Svolali jsme tedy všechny dozorce z ostatních směn, dohromady jich bylo 12,“ popisuje světoznámý psycholog zlomovou situaci.

Dozorci vtrhli do cel, vězně vytáhli, svlékli, došlo k fyzickým konfrontacím. „A tehdy se to změnilo,“ přibližuje. Protože dozorci nemohli používat fyzickou sílu, začali využívat psychický nátlak. Vybrali si jednoho vězně, zavřeli ho na samotku a on se psychicky zhroutil. Z experimentu ho propustili. „Byl jsem naštvaný,“ vzpomíná Zimbardo. „Říkal jsem si, že to nemůže být pravda, že se nemůže zhroutit za 36 hodin. Ale došlo k tomu, že nazítří se zhroutil další vězeň a tehdy jsme měli celou studii ukončit, protože jsme dokázali, co jsme chtěli,“ dodává.

Stal se ze mě tyran

Namísto toho experiment pokračoval. Sám Zimbardo svou chybu vysvětluje tím, že se také ztotožnil s rolí v systému, a sice ředitele věznice. „V této roli mi záleželo víc na dozorcích než na vězních,“ popisuje a přidává, že cílil svůj zájem na fungování vězení jako instituce a ztratil soucit s vězni. „Byli to studenti, učím studenty a mám je rád, ale tam se ze mě stal tyran,“ zdůrazňuje.

Třetí den proběhlo plánované hodnocení pokusu a čtvrtý den se dostavil kněz. Ten se účastníků v roli vězňů ptal, co dělají pro to, aby se dostali ven. Nabádal je, aby se obrátili na právníka. Tím vlastně dodal jejich pocitu vězňů ještě více na reálnosti. Pátý den jeden z vězňů roztrhal polštář a kvůli psychickým problémům musel přes vlastní protesty také v experimentu skončit. Dozorci nutili ostatní vězně, aby po něm uklízeli. Pak je shromáždili před cely, kde je nutili půl hodiny stále dokola hromadně křičet, že ten konkrétní vězeň je špatný. „Byli jako zombie,“ vybavuje si Zimbardo.

Sexuální kontext ponižování dokonal

Dozorci dosáhli i toho, že vězni stáli proti sobě a raději se nestavěli jeden za druhého, neprojevovali empatii. V jednom okamžiku se do jazyka dozorců dostal sexuální podtext a bylo to jako otevření zakázaných dveří. Začali mluvit vulgárně, klít, směrem k vězňům přitvrdili se sexuálními narážkami a začali je ponižovat. Například je nutili simulovat zvířecí sexuální chování.

U konce experimentu stála až jedna ze Zimbardových studentek Christina Maslach. Přišla za ním právě, když probíhala „toaleta o desáté“, kdy dozorci ponižovali vězně s pytli na hlavě. Viděla tu situaci, rozplakala se a utekla. „Pak jsme stáli venku před katedrou psychologie a já se ptal, co se děje a popisoval dynamiku psychologie a tak dále. Říkala mi: ‚Přestaň, to nejsou vězni ani dozorci. Jsou to lidé a trpí kvůli tobě‘. Já jsem jí dál argumentoval, že ano, ale že to skončí. Říkala mi: ‚Jak můžeš vidět to, co já, a nebýt rozčilený. Znám tě jako učitele, jsi milý, ale jsi jiný. Ta situace tě změnila, neuvědomuješ si, že je z tebe ředitel věznice‘. Navíc jsme spolu chvíli chodili a uvažovali o sňatku a rodině a ona mi říkala, že jestli jsem tohle opravdu já, tak ve vztahu nebude pokračovat. Bylo to jako facka, něco hrdinského,“ popisuje profesor chvíli, kdy se rozhodl ukončit experiment. Dívka se nakonec stala jeho manželkou, se kterou žije dodnes.