Požehnání v přestrojení

“Překážka může být buď odrazovým můstkem, nebo kamenem úrazu.“

Prvních zhruba dvacet let mého života bylo zakořeněno v silné citové bolesti. Mé dětství bylo naplněno jednou bolestnou událostí za druhou. Vyrůstal jsem ve čtvrti, kde jsem byl prvním etnickým dítětem, a aby to bylo ještě komplikovanější, měl jsem vrozenou vadu, kvůli které jsem měl hlavu jakoby nakřivo. To mi přineslo jen další posměch a trápení od spolužáků.

Když mi bylo devět let, vrozenou vadu mi opravili a já poprvé v mém mladém životě vypadal normálně. Moje duše však byla poznamenaná vším tím ponížením a bolestí, které jsem zažila. V mých očích jsem byla oběť a hluboko v srdci jsem cítila, že jsem udělala něco špatného, proto jsem si vysloužila takové bolestné zážitky.

Nemělo by být dětství jen o zábavě a hrách? Možná to tak bylo pro většinu dětí, ale ne pro mě. Moje dospívání bylo do jisté míry lepší, ale i v tomto období jsem zažila několik velmi bolestných zážitků.

Ve dvaceti letech jsem byla velmi nešťastná. Svou bolest jsem nosila jako břemeno na zádech. Těžké zavazadlo plné slz a utrpení. Paradoxně jsem navzdory všemu utrpení někde hluboko v srdci věděla, že se to nakonec zlepší. Jediné, co mě drželo při životě, byla naděje.

Pokračování článku: Požehnání v přestrojení