Profesor Šesták: Co nečte Greta a její záškoláci. Bursík nás stál stovky miliard. Afrika umí žít bez práce. Celé je to jinak

Jaká oblast lidské činnosti se vám vybaví nejdříve, když se začne mluvit o tom, jak škodíme klimatu a planetě?

Je to, bohužel, i technologický pokrok, který nám přinesl éru plastických hmot, v přírodním procesu nerozložitelných. Za poslední století se produkce plastů znásobila cca 300x na nějakých 400 miliónů tun ročně, přičemž se asi jen 10 procent recykluje a ostatní končí na odpadkových skládkách, což se řídí neúprosnými zákony termodynamiky. Další velkou ránou bylo zjištění, že se plasty rozpadají na mikročástice, které pronikají do organismů a hromadí se v mořích jako vysoce škodlivý element. Současný plastikářský průmysl lze ale bez nadsázky označit za jeden z pilířů ekonomiky a společnosti, stejně jako rozvoj kosmonautiky. Jen energetické vyslání jednoho kilogramu do vesmíru stojí okolo 20 tisíc dolarů, což je cena lepšího auta. I zde platí nemilosrdné zákony fyziky.

Rovnice ruského fyzika Ciolkovského, publikované na přelomu dvacátého století, popisující raketu jako zařízení, které používá ke zrychlení sama sebe tím, že vytlačí část své vlastní hmotnosti ve formě spalin vytékajících vysokou rychlostí. To má své závažné důsledky právě pro odhad její velikosti a následnou konstrukci. Ta se postupně vylepšuje, ale nemůže nerespektovat fyzikální zákony, takže má své limity. O zářnou budoucnost se ale vždy postarají potřeby vojenství. Většina politických vůdců na drahou kosmonautiku nebo nešetrnou éru plastických hmot jakoby zapomíná, i když jinak se předhánějí v návrzích, jak zastavit nárůst hrůzné energetické náročnosti, rozmach skládek a zejména jejich dopadu na znečištění ovzduší a potažmo i na klima.

Když jste zmínil vesmír, tak 21. července jsme si připomněli padesáté výročí dějinné události, kdy v rámci mise Apollo 11 vstoupil Neil Armstrong jako první člověk na povrch Měsíce. V konkurenci jeho dobytí vyhrály Spojené státy, proč se to povedlo?

Tehdy to byla nejen soutěž kdo s koho, ale i lidská potřeba objevovat. Proč se lidé snaží dosáhnout neslezených vrcholů horstev nebo objevit neprobádané krajiny? Kdysi se osídloval západ Ameriky s plachtovými vozy, taženými koňským spřežením řízeným opratěmi, s orientací podle hvězd a hrubou databází ručně kreslených map.  Obdobně o sto let později i kosmonauti měli k orientaci sextant a k řízení místo opratí ruční joystick a databázi počítače v úrovni dnešní kalkulačky. Vždy šlo o romantické dobrodružství ve smyslu dosažení pokroku lidstva a často pro to nebyl žádný rozumný důvod anebo možná jen „frajerství“. A co si také počít na Měsíci. Těžba nerostů je spíše iluze, vojenská základna má pro svoji zranitelnost pochybný smysl a tak význam má možná jen hledání a vysvětlení artefaktů, které astronauti zaregistrovali na měsíčním povrchu. Právě ale samotná realizace přinesla rozvoj polovodičových technologií, zejména počítačů a nových materiálů. To se promítlo do každodenního života a postupně ovládlo široké zázemí nás všech. Třeba na přelomu devadesátých let mi k mému údivu můj japonský post doktorand řekl, že jeho maminka má kdesi na vsi malé hospodářství, kde počítač hlídá zásoby, a pokud něco dochází, sám objedná doplnění. Tak to, co se tehdy zdálo iluzorní, je dnes běžným konzumem, a to není špatný důsledek pokroku, ne?

Má takové nadšení a touha po dobrodružství obdobu i v současné vědě, existují tedy i dnes nadšenci vědy?

Jistě, připomeňme si jen dva známé příklady. Někdy v polovině devatenáctého století zavedl zanícený matematik a farář Václav Šimerka numerické vyhodnocování v oblasti informatiky. Odvodil logaritmickou funkci konotace pocitů ve formě závislosti důvodů a k tomu vedoucích přesvědčení a to na základě svých zkušeností s posuzováním často smyšlených zpovědí svých oveček. O sto let později zaměstnanec akademie O. Wichterle vynalezl v domácích podmínkách způsob výroby očních kontaktních čoček jen za použití dětské stavebnice. V současnosti bych rád vyzdvihnul nadšení dvou řadových pracovníků Akademie věd, Pavla Hubíka a Václava Špičky, kteří nejsou ověnčení tituly profesorů nebo nositelů záslužných medailí, a kteří za mlčenlivého souhlasu zaměstnavatele akademie jen svým nezdolným úsilím a zaujetím sami vybudovali světoznámou konferenci o kvantové a mezoskopické  termodynamice, a to bez nároků na finanční odměnu nebo vyznamenání.

Tak jako v předchozích letech, i její současné páté pokračování nebývale proslavilo českou vědu v zahraničí a přilákalo několik nositelů Nobelových cen. Tito skromní pořadatelé si tak plně zasloužili záštitu prezidenta republiky a předsedů Senátu. Gloriolu slávy ale slízla Akademie věd stejně jako v minulosti u očních čoček. Nicméně díky takovým fandům naše věda opravdu žije a nejen přežívá a možná, že právě tento typ nadšenců pomohl v roce 1890 založit i samotnou Českou akademii věd připomínaje mecenáše Josefa Hlávku. Nebo v roce 1951 za hlubokého bolševika vzniklo první číslo Československého časopisu pro fyziku za osobní podpory Zdeňka Málka nebo o pár let později materiálově zaměřené Silikáty pod taktovkou Rudolfa Bárty a Vladimíra Šatavy. Ale vraťme se k dnešku, kde třeba spojením technologie a umění vzniklo dílo, které dokáže i okouzlit. Povedlo se to dvojici Prokop Bartoníček a Benjamin Maus, jejichž robot umí třídit kameny a získal prestižní uznání – jen tak dál!

Když se vrátíme k běžnějším činnostem, než je výzkum vesmíru, co je největší hrozbou pro klima na Zemi?

Největším producentem CO2 je výroba cementu, bez kterého by se život světa v podstatě zastavil. Obdobnou roli zastává automobilismus, který je výdobytkem moderního života a jeho produkce je dnes další hnací silou ekonomiky. Nahrazení běžných aut elektromobily by způsobilo třesk nejen ve výrobě, ale hlavně v odběratelích. Elektromobily se stanou doménou bohatých a staré stroje se rozplynou na trzích Afriky a Asie a ještě více se tak rozevře propast mezi chudými a bohatými. Ale i elektromobil potřebuje energii, a tak by dnes v průměru jeden Temelín stačil zhruba na půldenní provoz aut na našich dálnicích. Jen v České republice je registrováno zhruba pět a půl milionu osobních aut, a tak by Temelín dokázal nabít baterie každému z nich jen každý šestý den, a to nemluvím o bateriích, jejích výrobě a likvidaci. Jedna americká studie prokázala, že i elektrické koloběžky jsou v součtu škodlivější než jízda městským autobusem. Navíc pro zajištění plné elektromobility by bylo zapotřebí vybudovat nějakých pět dalších, nenáviděných, nukleárních elektráren, a to nezapočítávám vyřešení neekonomické nákladní dopravy. A největší znečišťovatelé, jako jsou zaoceánské lodě, letadla a samozřejmě průmysl, by stejně přežily. Osvícení ekologové by se tak měli naučit alespoň občas používat obyčejnou kalkulačku. Dosáhnout stavu zvaného „bezuhlíkatý svět“ se zdá stejnou fikcí, jako byl kdysi program beztřídní společnosti. Ale aby se takového stavu dosáhlo, tak to někdo musí zaplatit. Určitě to budou spotřebitelé, viděno třeba v relaci s plánovaným zvýšením cen nafty v Německu.