Půl roku po svých sedmdesátých narozeninách zemřel klavírista, varhaník a skladatel Marián Varga.

Svými experimenty, fúzemi rocku s prvky vážné hudby či osobitými improvizacemi byl zásadní postavou československého bigbítu. Například skladatel Vladimír Godár označil Vargu za „hlavního nositele kontinuity slovenské kultury“ a Meky Žbirka jej vnímal jako jeden z pilířů slovenského rocku.

O Vargově úmrtí ve středu odpoledne informoval slovenský Denník N, hudebník prý zápasil s nemocí plic, žaludku i rakovinou.

Podle Denníku N Varga se skupinou Collegium Musicum naposledy vystoupil letos v dubnu na koncertě, jejž mu připravil dlouholetý přítel a někdejší slovenský ministr kultury Ladislav Snopko. Na veřejnosti se prý muzikant naposledy objevil před několika týdny jako posluchač na slovenském festivalu Pohoda.

Po Vargovi zůstalo více než dvacet alb a mnoho hudby pro televizi, film a divadlo.

„Už jako malý kluk jsem přísahal nějakému božstvu, nebo nevím komu, že tuhle schopnost nezneužiju. Podvědomě jsem cítil, že umění manipulovat s tóny může sklouznout k podvodu, k oblbování lidí pokleslou muzikou, k rejžování prachů,“ vysvětloval svá umělecká východiska.

Výrazný byl vždy Vargův jevištní projev: doutníky a cigarety, lahev vína na pianu či soustředěný výraz nahrbené postavy v okamžicích, kdy dlouhé prsty hrají variace na klasické motivy. Publicista Josef Vlček v časopisu Tři veteráni vzpomněl na koncert, jejž Varga po čtvrthodině přerušil, aby si odskočil do zákulisí pro zapomenutou krabičku cigaret.

Některé Vargovy písně byly plné smutku, což mohlo souviset s jeho těžkým životem, složitou náturou, protialkoholovými léčbami či zdravotními problémy. V interview Varga otevřeně vzpomínal na dobu, kdy za 2800 korun měsíčně zaměstnával muže, jenž měl za úkol nosit mu alkohol a pak ho s ním pít. „Postupně, spíš vlastními silami, jsem dostal svoji závislost pod kontrolu. Ale byl jsem i dvakrát na protialkoholním léčení,“ říkal.

Jinde Varga vyprávěl, jak fungoval zhruba od svých dvaceti do padesáti roků – třeba tři dny v kuse bděl a pak následující dva dny prospal.

„To byl dost problém při dohadování schůzek, termínů koncertů. Musel jsem si vypočítat, jestli budu zrovna vzhůru nebo spát,“ smál se muž, jenž prý nedovedl skládat „s vědomím omezeného času“, a tak si v hlavě raději říkal, že může komponovat třeba následujících dvaasedmdesát hodin v kuse.

„Mám pocit, že každý spánek je jakýmsi mikroumíráním, které mě změní. Probudím se a jsem jiný. V téhle přetrženosti jsem neuměl souvisle komponovat. Tak jsem získal obsesi řešit to medvědím rytmem, jak to kamarádi nazývali.“

Již koncem 60. let Varga se skupinou Prúdy a Pavlem Hammelem natočil zásadní album Zvoňte zvonky, pro nějž složil své první písně a které jako by se zvukem varhan, cembala či smyčců obracelo ke starým časům.

Podle Vargy bylo mimořádné i způsobem, jímž slovenštinu přizpůsobilo potřebám rockové muziky. „Někde jsme třeba do jedné slabiky vtěsnali více tónů. To se používá v opeře, ale v bigbítu to u nás bylo docela průkopnické,“ vyprávěl později.

Skupinu Prúdy nicméně opustil ještě předtím, než deska vyšla. A v následující dekádě Varga vedl klíčovou československou rockovou, respektive artrockovou kapelu Collegium Musicum.

S baskytaristou Fedorem Frešem a bubeníkem Dušanem Hájkem v nejlepších letech hrávali i dvě stě koncertů ročně a vyprodané sály měli v tehdejším Československu, NDR i Maďarsku. Populárnější byli zprvu v Praze než v Bratislavě.

Když si Varga za album Konvergencie v roce 1971 vydělal tehdy závratnou sumu 250 tisíc korun, prý „furt někomu volal, jestli nechce půjčit“, vzpomínal vesele.

Varga, jenž neuznával dělení hudby na populární a klasickou a tvrdil, že k rocku se dostal „oklikou přes Bélu Bartóka a tak“, Collegiu Musicu s úšklebkem říkal „vážná hudba pro bigbíťáky“.

Skupina kromě instrumentálních kompozic, jež vycházely z klasické hudby, uváděla i rockové úpravy děl Bacha, Haydna či Rimského-Korsakova.

„Bachova tvorba obsahuje komplementární rytmus a to zaručuje určitou motoričnost. Není to bezbřehé tápání ve tmě,“ vysvětloval i po desítkách let Varga, co ho na Bachovi stále fascinuje.

U své skladby pro Collegium Musicum nazvané Hommage á J. S. Bach s oblibou zdůrazňoval, že v ní pouze chtěl napodobit způsob, jímž Bach komponoval. „Asi se mi to povedlo, protože lidé tu skladbu dodnes považují za adaptaci skutečného Bacha,“ podotýkal.

Na zvuk Collegia měl alespoň zpočátku jistě vliv anglický varhaník Keith Emerson. Vystoupení jeho tria The Nice v pražské Lucerně ostatně Varga zažil na druhém Československém beatovém festivalu v prosinci 1968.

Výrazně se ale na Vargově hráčském stylu otiskl též jeho zájem o moderní vážnou hudbu, slovenské lidovky či respekt k písňovým žánrům.

První etapa Collegia Musica vyvrcholila roku 1981 nahráním dvojalba Divergencie a následným rozchodem. Později však Varga skupinu několikrát obnovil a vystupovala ještě v posledních letech, kdy už hrála pro několikátou generaci posluchačů.

Od prvotního rozpadu Collegia nicméně Varga vystupoval také sólově, později se při takových koncertech věnoval absolutní improvizaci. Ta prý ovlivňovala i jeho kompozice.

„Moje skladby vznikaly ve zvláštní chaotičnosti. Něco jsem si hrál, najednou mi ruka sklouzla, kam neměla, a já to začal rozvíjet,“ říkal hudebník, jenž se prý k Hammondovým varhanám dostal „spíš nedopatřením“ a odjakživa mu byl bližší klasický klavír.

„Čím déle jsem hrál na Hammondovy varhany, tím hůř jsem hrál na klavír,“ stěžoval si Varga, jak mu jeden nástroj omezuje techniku hry na druhý. Přesto v dobách Collegia Musica využíval varhany i nejrůznější efekty, od harmonizérů přes sekvencery až po vokodéry.

V roce 1980 se Varga s Dežem Ursinym podílel na nahrávání alba Modrý vrch, o čtyři roky později vydal svoji první sólovou desku Stále tie dni.

Po sametové revoluci natočil LP s Vladimírem Mertou a napsal hudbu k desce poezie Karla Kryla, v novém tisíciletí na sebe upozornil například albem se smyčcovým Moyzesovým kvartetem.

Podstatná byla též Vargova spolupráce s Pavlem Hammelem, s nímž zkomponoval muzikál Cyrano z predmestia a natočil pět alb včetně Zelené pošty, zásadní desky československého progresivního rocku. Zde si Varga vyzkoušel aranžmá pro symfonický orchestr.

„Některé staré desky jsou po letech připomínány pro svou klasičnost. Jiné, a jsou to ty šťastnější, pro svou aktuálnost. Zelenou poštu bude vždycky poslouchat pamětnická generace, ale není důvod, proč by tahle hudba z roku 1972 nemohla zasáhnout někoho, kdo ji uslyší zítra poprvé,“ napsal o albu v Hospodářských novinách kritik Pavel Klusák.

Znovu Varga s Hammelem v doprovodu Collegia Musica Zelenou poštu naživo přehráli před pěti lety v pražském Divadle Archa.

Marián Varga se narodil v lednu 1947 ve Skalici. K hudbě ho prý přivedl strýc, který rodině daroval klavír. Nástroj mladého Vargu zaujal, ale jinak byl „normální rošťák“ a v sedmé třídě už „fakt docela slušnej kuřák“. Po základní škole nastoupil na bratislavskou konzervatoř, z níž ho ale ještě před koncem studia vyhodili.

„Každý zvuk, který slyším, je pro mě pocitem ruky na klaviatuře. Hudba se mi nezobrazuje v notách. Místo noty se mi objeví ruka,“ říkal.

Tvorba slovenského varhaníka a skladatele Mariána Vargy, jenž včera zemřel ve věku sedmdesáti let, dalece přesahovala hranice toho, čemu se běžně říká populární hudba.

Od konce 60. let minulého století Varga inspiroval všechny generace českých a slovenských hudebníků, kteří se zabývali experimentálními proudy moderního umění.

Už jako dítě měl nesmírný hudební talent. Byl jedním z nejmladších žáků skladatele Jána Cikkera a na bratislavské konzervatoři později studoval kompozici u Andreje Otčenáše. Oba významní slovenští autoři v něm probudili zájem o soudobou klasiku a slovenské lidové písně, tedy dva hudební světy, které zformovaly Vargův pozdější umělecký vývoj.

Na konzervatoři vydržel tři roky, pak už se objevil na rockové scéně se skupinou ­Prúdy. V roce 1969 s nimi natočil album Zvoňte, zvonky, jež představovalo originální směs folk rocku, ohlasů slovenských lidových písní a progresivního rocku. I při dnešním poslechu překvapuje neotřelými muzikantskými nápady.

Varga, ač vynikající klavírista, si už na této desce za svůj základní nástroj zvolil Hammondovy varhany. Držel se jich pak po většinu kariéry.

Na podzim roku 1969 k žalu obdivovatelů i kritiky odešel od inspirativních Prúdů a založil artrockovou čtveřici Collegium Musicum.

Jejich singl s kompozicí Hommage à J. S. Bach na téma skladatelova Braniborského koncertu a baladou Ulica plná plášťov do dažďa způsobil senzaci. Poprvé se objevil soubor, jenž byl srovnatelný s nejlepšími světovými progresivními rockery, jimiž tehdy byli britští The Nice nebo nizozemští Ekseption.

Ve stejném duchu jako singl vznikla též první deska Collegia Musica s efektními variacemi na koncert Josepha Haydna a s vlastními skladbami. Reflektovaly všechny tehdy moderní trendy od blues rocku po konkrétní hudbu.

V letech 1970 až 1974 Collegium Musicum intenzivně koncertovalo a každé jejich vystoupení působilo jako svátek. Ozdobou naživo bývaly variace na Šeherezádu od Rimského-Korsakova, které publikum přiváděly do varu navzdory více než půlhodinové délce.

Kratší, jen dvaadvacetiminutová verze je zachycena na albu Konvergence z roku 1971, kde rock Collegia Musica prorůstá vlivy evropského romantismu, Vargova oblíbeného Bély Bartóka, slovenských lidových písní či elektronické hudby. V kulturním úhoru té doby vzniklo dílo mimo čas, prostor a společenské zřízení.

I když koncertní Collegium Musicum stálo hlavně na instrumentální tvorbě, Varga ctil písňový žánr. Stále se k němu vracel, nejčastěji ve spolupráci se starým kolegou z Prúdů Pavolem Hammelem.

Společně natočili pět alb, mezi nimi nedoceněný muzikál Cyrano z predmestia. A Ham­mel na oplátku zpíval jako host v některých Vargových projektech.

Collegium Musicum skončilo v roce 1979 a Marián Varga se vydal v pravém slova smyslu na sólovou dráhu. Koncertoval sám, jen se svými nástroji. Až na výjimky předváděl totální improvizace, jež jako by byly odrazem jeho nespoutané duše. Co koncert, to jiný zážitek.

S přibývajícími roky však vystoupení ubývalo. Poslední velkou pražskou akcí Mariána Vargy a příležitostně obnoveného Collegia Musica se stal společný koncert s Blue Effect před třemi roky v listopadu v pražské Lucerně.

Spousta historek koluje o Vargově životním stylu. Lze-li o někom říci, že byl opravdový rocker, pak právě o něm. V paměti svých příznivců zůstane zapsán jako excentrický muž s jednou supersilnou cigaretou zapalovanou od druhé, červeným vínem a chraptivým hlasem, jemuž často nebylo rozumět.

Skloněný nad svými varhanami a později i syntezátorem vypadal přímo démonicky, hluboko ponořený do abstraktního světa hudby.

V takových chvílích z Mariána Vargy vyzařovalo až jakési osvícení. Při tom všem byl ovšem jedním z nejvzdělanějších muzikantů, kteří působili v bývalém Československu.

Varga o necelý rok a půl přežil svůj první vzor, anglického varhaníka Keitha Emersona, a o osm měsíců svého přítele a spoluhráče Radima Hladíka.

Nezapomenutelné album trojice Varga–Hammel–Hladík zvané Zelená pošta nebo jejich společné, bohužel nikdy nenatočené improvizace na skladbu Season of the Witch od písničkáře Donovana patří k tomu nejkrásnějšímu, co ve slovenské a české hudbě 70. let vzniklo.

Zdroj (1)