Děsivé svědectví muslima o současné Francii

Mezitím leží knihy, které zprostředkovávají spolu s wahabistickou módou nadšení z této idelogie, kterou mnozí ze slabosti nebo ignorance, považují za poselství koránu. Ta chce ovládat společnost a požaduje odtržení od zbytku společnosti.

Vedle obrovského Fast-Food obchodu Mak d´Hal, který napodobuje opticky McDonald a nabízí hamburgery, které jsou stoprocentně halal, přitáhne vaši pozornost kadeřnický salon Mixte Coiffure. Mixte znamená, že zde existuje zvláštní místnost pro zahalené ženy, kde jsou chráněny před cizími pohledy, vysvětlila mi kadeřnice, která pochází jako já z Oranu. Když jsem se jí zeptal, jak přišla na ten nápad, že něco takového jsem ani v Oranu neviděl, divila se, že srovnávám Oran a Saint-Denis. Vždyť zde v Saint-Denis mohou muslimové vyznávat své náboženství bez kompromisů.

Poslední dobou slýchávám často, když přijedou přátelé z Alžíru nebo Sétifu a vyprávějí, že viděli na trhu zamilované, kteří se drželi za ruce. Ženy, které tam v kavárně na terase něco s přítelkyněmi pijí, jsou tam normální a tady bychom se tomu divili. Francouzi, kteří podle mého vzhledu a akcentu poznají můj původ, se mne ptají: „Jíš vepřové?“, jako by to bylo zvláštní. Já se přece taky neptám sousedů nebo spolupracovníků, jestli se postí nebo jdou do kostela na mši! Proč mne zavíráte do naboženské klece identity? Když moje snacha hlásila svoji dceru do školy, zaškrtla v dotazníku školní jídelny, že dítě jí všechno. Za několik dní po začátku školy ji oslovila jedna pracovnice školy? „Víte, že tím, že jste zaškrtla „všechno“, tak jste dovolila, aby vaše dcera jedla i jídla, která nejsou halal?“

Moje město mně v posledních letech naočkovalo nedůvěru, kterou jsem chtěl zanechat před 21 lety na druhé straně Středozemního moře. Ten proud lidí, který se každý pátek rozleje v ulici de Boulangerie, není žádné normální shromáždění věřících. V Tawhid centru, které přitahuje tolik věřících, že jejich modlitební koberečky částečně zastavují provoz, začal v roce 2000 svoji činnost ve Francii kazatel Tariq Ramadan. Tento modlitební prostor, který považují mnozí za jednoduchou mešitu, je centrem těch, kteří následují politickou ideologii Muslimského bratrstva.

Jsem ve Francii, jdu po ulici, která se ještě jmenuje Rue du Jambon, ulice šunky. Blížím se k nově otevřenému knihkupectví a zoufám si. Ve výloze visí plakáty, které mají ukázat dětem islámská pravidla, v regálech knihy hvězd politického islámu.

To mi všechno nepříjemně připomíná Oran devadesátych let, kdy islámská městská rada uzavřela jako první opatření konzervatoř, zakázala hudbu a tanec a odsoudila umění jako importované hříchy.

Nebyl před několika týdny nafilmován imám v bretaňském městě Brestu, jak svým malým žákům vysvětluje, že hudba je pro opice a prasata?

Když pořádala organizace Civitas, která je blízko k extrémní pravici, konferenci proti gender teoriím, nebyla pořádková služba organizována konzervativními katolíky, ale vousatými muži z Tawhid centra, kteří mají stejný nepřátelský postoj k manželství pro všechny. Kolik dalších událostí bude ještě potřeba, než se otevřou oči levičákům ze Saint-Denis?

V technologickém institutu v Saint-Denis, co by kamenem dohodil od kadeřnického salónu Mixte Coiffure, požadovala studentská organizace, aby přednášky nebyly v čase modliteb. Jelikož se ředitel institutu odvážil připomenout hodnoty republiky, stal se obětí zastrašovací kampaně, dostával výhružné dopisy, jeho auto bylo poškozeno, byl zbit. Co dělá policie? Co dělá levice?

V devadesátých letech jsem viděl stejně bezmocné své alžírské spoluobčany tváří v tvář ohromné duchovní a logistické mašinérii alžírských islamistů. Islamismus přišel tehdy na tichých podrážkách, s malými, na sebe navazujícími drzostmi, na začátku velmi se snažící nikoho nevyděsit – aby se nakonec zvrhnul do teroru a barbarství.